Scéna.cz 

Dáma s kaméliemi z Olomouce

Moravské divadlo v Olomouci si pro své hostování na scéně Stavovského divadla 6. května 2016 zvolilo vlastní verzi „Dámy s kaméliemi“ a nabídlo divákům v Praze „na živo“ dílo známé v poslední době především z filmových přenosů. Šlo o nejproslavenější zpracování Dumasova románu choreografem Johnem Neumeierem v podání Baletu Pařížské opery a nedávno s umělci z Velkého baletu v Moskvě.

Olomoucký choreograf Robert Balogh se vydal podobnou cestou jako jeho předchůdce, přidržuje se dějové linie zasazené do rámce událostí po smrti Marguerity - prvním obrazem je aukce po její smrti, kde se začínají zpřítomňovat vzpomínky jejího milence Armanda Duvala. Libreto je jasné a přehledné i pro ty, kteří by snad tuto historii neznali. Avšak možná až příliš přímočaré, kvůli zestručnění jsou některé momenty oslabeny a nevyužity, nevykresleny do jemných citových zákrutů, propojení situací je někdy vnuceno spíš silou než logikou.

Podobně jako Neumeier využívá Balogh jako hudební podklad Chopinovou klavírní hudbu - hlavně pro komorní úseky, v intimních duetech a sólech, pro „velké scény“ vybral intenzivnější, zvukově „objemnější“ hudbu Sergeje Rachmaninova. Hudební interpretace je vůbec zvlášť silným prvkem celé inscenace – během představení se střídají příchody a odchody klavíristky Alice Rajnohové, která u klavíru vpředu na pravé straně je nápadnou i nenápadnou součástí děje. Hudební nastudování provedl a orchestr řídil Tomáš Hanák.

Ve výše zmíněných inscenacích je drama milostného vztahu umocněno i tím, že do role Marguerite byly obsazeny „zralejší“ tanečnice. Balogh vsadil na mládí a roli Marguerite svěřil mladičké Yui Kyotani, po technické stránce vynikající, a roli jejího partnera stejně tak technicky dobře vybavenému mladému Antonínovi Blahutovi. Oba také využili naplno svých fyzických schopností pro ztvárnění svých postav v tělesné rovině. Bohužel na povrchu uvízli i při prožívání svých citů. Scény, při nichž to má jiskřit přitažlivostí, milostným okouzlením - např. první setkání hrdinů v divadle, přibližování v Margueritině bytě, scény, které dojímají - rozhovor starého Duvala s Margueritou, kdy ji žádá, aby se vzdala jeho syna - jsou dobře provedenými „pantomimickými“ etudami s patřičnými figurami a gesty, ale bez hlubší vnitřní odezvy. A nakonec i Margueritina smrt. Skvěle zatančené „dokonávání“ sděluje rozumu, že by bylo třeba lítosti, ale slzy toto vědomí do očí nevžene.

Dění ve venkovském sídlu, kam se Marguerite s Armandem a s celou veselou společností uchylují, věnuje choreograf pouze mírnou pozornost a jen lehce nechá přeběhnout vlnu humoru, který jinak nabízí velký prostor pro odlehčení a pro kontrastní předehru k zásadnímu zlomu – k setkání Marguerity a Armandova otce.

Armandovi ne zcela věrohodnému ve vztahu k Marguerite se velmi věrohodně daří předstírat zájem o novou dívku, po té co je „zavržen“ a vyjadřovat vůči Marguerite averzi, za níž se skrývá uražený cit. Ostatní postavy aristokratické společnosti (kromě epizod Armandova otce a Margaretina starého milovníka), přátelé Armanda a Marguerity, hrají spíše jednostranné charaktery vyžadující pohybové ale nikoliv větší emocionální nasazení.

Oč je oblast oscilujících křehkých emocí plošší, o to je pestřejší společenské prostředí. Scénografie (Eduard Přikryl) je evidentně v některých úsecích inspirována minimalismem předchozích inscenátorů (např. aukce, salon Marguerity). Více zdůrazňuje výtvarnou stránku –např. ve vizualizaci divadla, kde přítomní sledují balet nebo pařížského bulváru, kde se nechtěně potkávají po rozchodu Marguerite a Armand anebo ve velkolepých kostýmech, hýřících materiálem a barvami (Roman Šolc).

Olomouckou „Dámu s kaméliemi“ lze brát jako standardní dramatizaci literární předlohy, na kterou se dobře dívá. Jako barvitý obrázek pařížské společnosti, jejíchž předsudků a nepravostí jsme si vědomi, obrázek, který ale jakoby zůstal za sklem a hřejivost jeho barev dále nedopadala, jako drama s trochu obroušenými hranami, kde city nijak zvláště nedojímají, jak bychom si to asi přáli...