Tanec v kostele?
autor: archiv Scena.cz
zvětšit obrázekTanec v kostele? To snad ne! - byla by asi ještě nedávno přirozená reakce věřících a možná i nevěřících. Jak postupuje bádání a rozšiřují se informace, ukazuje se, že s prostým popřením a odmítnutím nevystačíme.
Z hlediska historie oslavovaly tancem (v chrámech nebo mimo ně) svá božstva všechny starověké společnosti a u Hebrejců tomu nebylo jinak. Nacházíme o tom doklady v Bibli – v Exodu (15) se píše o tom, jak poté, co Izraelité překročili Rudé moře, vzala prorokyně Miriam, sestra Aronova, do ruky tamburínu a všechny ženy s tamburínami šly za ní a tančily. V Žalmu 149 vyzývá David „Jeho jméno (Hospodina) chvalte tancem“. On sám tančil před Archou, z čehož povstal malý skandál neboť nebyl dostatečně oblečen a jeho tanec byl patrně příliš exaltovaný. Avšak tehdy nebylo důležité, co si mysleli lidé, protože radost Boží byla cennější.
V Novém zákoně se již takto přímočarý vztah k tanci neobjevuje, ale ani žádný výslovný zákaz. K ojedinělým zmínkám patří návrat marnotratného syna, na jehož oslavu se dům naplnil hudbou a tancem, v negativním smyslu tanec Salome, který stál život sv. Jana Křtitele. S rezervou lze vidět náznaky i v dopise sv. Pavla Korintským, kde je vyzývá, aby oslavovali Boha i tělem – jde spíše o zvedání rukou a jiná gesta při modlitbě. Nicméně se dá předpokládat, že zvyky se příliš nezměnily a tančilo se stále.
Odborníci se na základě určitých zmínek (sv. Justin kolem pol. 2. století) domnívají, že v rané církvi křesťané uctívali Boha také tancem. Sv. Hippolytos (začátek 3. století) popisuje kruhové tance vyjadřující nebeskou radost a oslavující Boha, anděly a svaté. Tanec byl považován rovněž za druh náboženské kontemplace. Křesťanské tance byly pomalé, důstojné pravděpodobně odvozené ze smutečního tance starých Řeků emmeleie. V této souvislosti nabádal sv. Řehoř z Nazianzu císaře, aby tancoval na počest Boha způsobem hodným křesťana.
U tance ale vždy existuje nebezpečí, že se bez pevného vedení vymkne kontrole a sklouzne do spontaneity, extáze až orgií. Když se křesťanství octlo po milánském ediktu v oficiálním postavení, došlo i k oddělení religiózního tance od světského, který se jevil jako nemorální. Nadále se vedly bouřlivé debaty o tanci v bohoslužbě. Zatímco jedni jej považovali za symbolické vyjádření spirituálního pohybu duše, druzí varovali před úpadkem formy, před hříšnosti a chtěli tanec zakázat jako např. sv. Augustin. K restriktivním opatřením patřil zákaz pro kleriky navštěvovat cirk, divadlo a účastnit se podobných her.
Jak se křesťanství šířilo, vnášeli konvertité z různých částí světa do tance své původní –pohanské- elementy a není divu, že negativní postoje církevních autorit nabývaly převahy a tanec lidu v liturgii byl dále omezován až z něj byli laici definitivně vyloučeni. Nejzásadnější opatření pak souvisela se IV. Lateránským koncilem v roce 1215, na němž došlo k reformě a ujednocení liturgie.
Tanec v kostele byl povolen jen kléru, který jej prováděl během hlavních svátků, Vánoc, Velikonoc a Letnic a různých procesí. Zejména z Francie jsou doloženy tance kanovníků katedrálních kapitul. V Amiens to byl velikonoční tanec „pedota“ (pilota). Nejstarší kanovník držel v jedné ruce kožený míč a druhou dirigoval zástup, který procházel labyrintem. Přitom se zpívala sekvence "Victimae paschali laudes" a házelo se míčem. Podobné zmínky pocházejí z Chartres, Sens, Remeše a dalších míst. Také při udělování hodností nebo v předvečer svatodušních svátků tančili kanovníci řetězový ta nec. Z jedné lokality se dozvídáme o tanci řeholnic, které takto oslavovaly svátek Neviňátek a svátek sv. Marie Magdalény. Z poloviny 12. století se datuje zpráva o tanci podjáhnů, kteří společně s kněžími a obláty tančili po Vánocích o karnevalu čtyři své tance.
Lid měl povoleny náboženské tance jen se svolením církve. Konaly se o různých náboženských slavnostech, svátcích svatých, svatbách, pohřbech, poutích na prostranstvích u kostelů (někdy vycházelo procesí z kostela), na hřbitovech, náměstích a vesnických návsích. Ale ani zde nemohla mít církev tanec plně pod kontrolou. Rytmické podupávání, poskakování a jiné repetitivní pohyby doplněné popíjením alkoholických nápojů vyvolávaly extázi, která vedla často k excesům a následně k dalšímu omezování a zákazům. Navzdory kritice se těchto tanců účastnili klerici a dokonce i biskupové. Přibližně lze tyto tance popsat jako řetězce, které vedl předtanečník (také u nás se ozývaly výtky na adresu farářů jako předtanečníků). Zástup postupoval za zpěvu dopředu v různých zákrutech, zastavoval se, ustupoval a podobně.
Podivný případ byl zaznamenán v Německu v polovině 11. století. Kněz, který sloužil mši v kostele, byl vyrušován hlukem tanečníků na hřbitově. Vynesl nad nimi kletbu, že pokud Bůh dovolí, ať tancují celý rok. To se pak i stalo. Tančícím nevadilo povětří, hlad, žízeň a protancovali celý rok, než byli propuštěni. Pak padli na zem a prospali tři dny, aniž by to na nich zanechalo nějaké následky.
V liturgickém tanci hrozil jiný nešvar, jeho původně devocionální charakter sklouzával do teatrálnosti a dramatičnosti. Od počátku 12. století se do liturgie zaváděly krátké hry, které měly více oslovit laiky a povzbudit jejich zájem o návštěvu kostelů.
Ve 14. a 15. století byl „populárním“ tanec smrti - „ Totentanz“ - „Dance macabre“ . Neměl přesnou podobu, ale různé variace na tanec smrtky a jejich obětí, tanec mrtvých a živých apod. Lidé se velmi zabývali tématem smrti, zvlášť v souvislosti s morovými epidemiemi, které v polovině 14. století zachvátily evropský kontinent. Církev tyto tance zakazovala, viděla v nich ďáblovo dílo. Také Jan Hus se vyslovuje proti tancům na hřbitovech.
Zvláštním jevem byla choreománie (dansemánie), kdy se celé komunity lidí pustily do tance, táhly ulicemi měst a vesnicemi po celé dny dokud nepadli mrtví vyčerpáním. Toto davové šílení se vysvětlovalo tehdy posedlostí ďáblem, dnes se hovoří o stresu z katastrofické situace – černá smrt, hladomory - nebo otravě námelem v obilí. Zde se tanec tak zprofanoval, že následoval jeho definitivní rozchod s liturgií. Nyní náležel již jen světu.
V renezanci tak tanec již v kostele nenajdeme, jeho místo je ve společnosti, na slavnostech, v divadlech, kde se mu oddávají i církevní osoby. Dozvuky jeho bohoslužebné funkce jsou znatelné jen při náboženských procesích nebo v divadelně tanečních moralitách.
Nejen katolická církev ale ani protestanti nevzhlíželi na tanec zvlášť vlídným zrakem. Výjimky potvrzují pravidla, a tak sám velký reformátor Martin Luther napsal píseň „Vom Himmel hoch“, která se inscenovala v kostelech jako vánoční hra, v níž tančily u jeslí malé děti.
V dalších stoletích není o tanci v chrámech slyšet kromě mimořádných případů ve Španělsku, kdy v katedrále v Seville při některých církevních svátcích dodnes tančí, zpívají a hrají malí chlapci- chrámoví zpěváčci – (los seises).
Taneční choreografie (nebo skvělá organizační schopnost) může být spatřována kromě toho i u nás v době rekatolizace, zejména v počátku 18. století, kdy jezuité při svých misijních kázáních přitahovali velké davy lidí. Konali s nimi pak jakási „spartakiádní cvičení“ - procesí o několika tisícovkách lidí vytvářelo konfigurace v podobě písmen slova Marie nebo Kristova monogramu.
Tanec byl sice v Evropě vyhnán z katolických chrámů, ale udržel se v liturgii tam, kam vliv papežství nezasahoval - v Etiopii, Sýrii, v méně konfliktním vztahu s ním byla byzantská církev. S tím jak křesťanství obepíná celý svět a zahrnuje nejrůznější etnika, využívají jej v současnosti v liturgii některé lokální církve.- např. na Samoi, také v USA jak katolíci tak protestanti.
Ne zcela typickým jevem je „tančící jezuita“ , Saju George, indický kněz a zároveň profesionální tanečník, jehož misií je tanec. Jeho prostřednictvím vypráví biblické příběhy, vyjadřuje radost a utrpení a oslovuje tak a podněcuje k víře především mladé lidi.
Opět se vedou - zvláště v anglosaském světě nebo u našich německých sousedů - debaty, která k nám zatím zdá se ještě nedolehly, zda tanec do liturgie patří či ne... U nás se musíme spokojit se střídmými choreografickými prvky jako je chůze v procesí, pokleknutí, povstání, případně pohyb paží. A tak tanec v kostele nepředstavuje problém zatím jen pro umělce, kteří neváhají svá díla, když je jim to umožněno, v kostelech inscenovat.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
DIVADLO
Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla
Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev celý článek
HUDBA
Luboš Pospíšil má nový singl
Po úspěšném albovém projektu Poesis Beat (2021) a loňských oslavách 40 let od prvního vydání dnes již legendár celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Pavel Soukup získává Cenu za mimořádný přínos
Cenu za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova za rok 2023 získává Pavel Soukup. Český herec m celý článek