Scéna.cz 

Jan Fišer: Všechno je o hledání balance

20 let stylově – koncertní trilogie 21. sezóny PKF – Prague Philharmonia odstartovala. V rámci zahajovacího koncertu vystoupil také první houslista tohoto tělesa Jan Fišer.
„Housle jsem měl doma od malička,“ řekl o svém prvním hraní a dodal: „Dřív než se rodiče rozhodli dát mě na housle, tak jsem hrál na všechno možné, co bylo po ruce a napodoboval tátu.“
Jeho tatínek Jiří Fišer, profesionální houslista, působil v Sukově komorním orchestru a Doleželově kvartetu. Prozradil nám, zda to vnímal jako ukradené dětství. Zmínil se o hudebním vztahu se svým otcem. Povídali jsme si o jeho působení v jiných tělesech, hraní na soutěžích. Na řadu přišla alchymie hraní na housle. Dozvěděli jsme se, jestli houslista usne při poslechu vážné hudby… Jan Fišer působí velmi charismaticky. Pojďme k PKF – Prague Philharmonia.
„Začínáme jubilejní 21. sezónu. Osobně mám také malé výročí – deset let u tohoto orchestru. Krásně se to schází. Pro mě to byly a jsou krásně strávená léta. Zažili jsme spolu zajímavé koncerty, úžasnou spolupráci s tehdejším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. S Jakubem Hrůšou jsme dlouholetí přátelé. Nezapomenutelný byl pro mě koncert s Lucianem Pavarottim. Už sice nebyl v takové formě, ale pořád tam bylo něco, co vás vzalo za srdce. Za deset let se toho nakupilo docela dost. Doufám, že toho ještě hodně zajímavého bude.“

Na závěr této sezóny jsou zařazené koncerty, kde budete sólově vystupovat.
Mám tu čest, i management je tomu nakloněn, že mohu sólově vystupovat s PKF – Prague Philharmonia relativně často. V této sezóně je to taková dramaturgická libůstka našeho odcházejícího šéfdirigenta. Budeme hrát Haydnovu koncertní symfonii pro housle, cello a hoboj, fagot a orchestr. Je to takové sólové zastoupení našich nástrojů, kdy všichni čtyři hráči jsou z orchestru, takové symbolické rozloučení.

Když hrajete, máte vlastně housle přímo u ucha. Posloucháte je z první linie…
Zvuk je úplně jiný, než ho vnímá posluchač. Jakýkoliv inženýr, který se zajímá o akustiku, vám řekne, že už tři metry od vás je ten zvuk poloviční. Někdy je to skutečně velká alchymie jakým způsobem pracovat se zvukem, když ho máte opravdu takto blízko. Hodně je to o představivosti, měl byste dokonale poznat nástroj, umět se adaptovat na prostor, v němž se hraje a vlastně okamžitě zpětnou vazbou analyzovat jakým způsobem přizpůsobit ten zvuk nástroje nebo styl v jakém sále hraje. Ať už je to malý suchý prostor, nebo velký sál s výbornou akustikou.

Máte nějaké základy akustiky z konzervatoře nebo HAMU?
To se bohužel u instrumentalistů nevyučuje, což je myslím škoda. Každý si to musí projít sám a vlastně i díky profesorovi, který ho poslouchá, nebo svým spolužákům nebo rodičům, pokud jsou hudebně zdatní.

Zvuk v plné síle nabízí dvě cesty. Z první ruky máte chybu nebo naopak libý pocit, že je všechno v pořádku. Jedno vás burcuje, druhé konejší.
Uhodil jste hřebíček na hlavičku. To je přesně to martyrium, které člověk musí podstupovat dennodenně. Všechno je o hledání balance. Člověk se nesmí ustrnout na nějakém přepečlivém ošetřování jednoho každého tónu. Jiná situace je při natáčení. Mikrofon, který máte blízko, je neúprosný, bere naprosto všechno. I v tomto případě by člověk neměl zůstat jen u ošetřování kvality tónu, protože to může být kolikrát na úkor kvality projevu, prožitku nebo toho, co tím dílem chce interpret říct.
Je to také ve cvičení jak hledat balanc mezi tím, co si můžu dovolit, co mi dovolí nástroj, kam až mohu zajít a zase v souvislosti s tím daným sálem. Například vím, že když hrajeme v Rudolfinu, tak tam kolikrát malý škrábanec nebo malé bouchnutí nevadí, protože v tomto prostoru se to relativně ztratí.

Pojďme k partituře. Zpěváci i hudebníci v ní nacházejí různé pasti. Takty, na které můžete jít s obavami. Jak tyto pasáže zvládáte?
Dostáváme se k psychologii interpretace jako takové. Jednak to může být tréma jako taková, nebo už při studování daného díla vznikají určité technické problémy. Ty se musí odstraňovat a jít na ně třeba jinými cestami, přes hudební charakter. Některá místa se ale musí skutečně vycvičit naprosto čistě technicky. Zase balanc. Umět daný problém přesně postihnout. Takových nástrah je hodně. Člověk na tom nesmí zase moc lpět. Při koncertě v danou chvíli na to nesmíte vůbec myslet, to je opravdu špatně. Je důležité jít s pocitem, že teď jsem tady pro posluchače a ne pro nějaké technické věci.

Vystupujete jako sólista, hrajete s PKF – Prague Philharmonia, s Dvořákovým triem, pak s různými filharmonickými tělesy. Můžete přiblížit, zda je to o rozdílném hraní, jaké máte pocity?
Všechno má své pro a proti. Nemohu říct, že by jedno bylo lehčí a druhé těžší. Když stojíte na pódiu sám, ať už hrajete sólově s orchestrem nebo opravdu sólově, tak si to můžete pokazit hlavně vy sám, všechno je na vás. Veškerá interpretace je hodně o vašem charisma, o vašem přesvědčení o tom, co jdete sdělit.
Když máte komorní soubor – trio až kvinteto vždycky je to určitý souzvuk lidí. Přirovnal bych to možná k malé divadelní scéně, kde máte pět herců, co spolu komunikují a vytvářejí spolu nějaký děj. Tak v tom je „komořina“ totožná. Když něco zkazíte, tak to jde na vrub i ostatních. Musíte se snažit navzájem komunikovat. Někdy je úžasné zjišťovat, kolik možností je v komorním hraní mimo zkoušení, případně si jenom domluvíte určitá místa, ne že by to byla nějaká improvizace, ale je to spíš o pocitu ponechání té atmosféry, jakési inspiraci při koncertě. Vznikají zajímavé momenty, pokud jsou hráči na sebe napojeni. Hudbou hovoří i mezi sebou. To mě na tom velice přitahuje.
Velký orchestr, to je něco podobného, akorát ve větším formátu. Důležitý je dirigent, který to stmeluje. Tedy zase balanc mezi tím, co přináší dirigent a co orchestr. Někdy ta autorita je tak velká, že orchestr jde totálně za ním, a svým způsobem se mu přizpůsobuje nebo podvoluje. Někdy je dirigent natolik, jak bych to řekl, osvícený nebo oduševnělý, že nechá spíš hrát ten orchestr, a pak začne tvořit teprve s tím, co mu nabídne. To jsou ideální oba dva případy. Pak jsou úskalí, že si někdy dirigent s orchestrem nesedne a pak to začne skřípat. Myslím si, že kvalita orchestru se pozná od toho, že má co nabídnout a dokáže hrát i sám.

V orchestru hrajete s větším počtem spoluhráčů, přináší vám to větší klid?
V každém případě jiný zážitek, jiný repertoár a skladby. Těžko to nějak posuzovat. Nechci říct, co mám radši, protože mám rád všechny roviny a jakási všestrannost je mi zřejmě vlastní. Fakt je, že hra v orchestru může člověka strhnout masou zvuku nebo barvami, které v té komorní hře nejsou. Na druhou stranu je „komořina“ v odrazu skladatelů natolik niterná, že hloubka obsahu a sdělení někdy přesahuje symfonické skladby.

Pojďme k vašim úspěchům na soutěžích. Hradec nad Moravicí a pak také cizina. Je v těch cenách rozdíl? Hradec je malé městečko, jinde má soutěž mezinárodní dosah. Co pro vás vlastně soutěžní klání znamenají?
Hradec nad Moravicí, byť je to soutěž, která není třeba ve světě i možná v Evropě tolik známá, je sice mezinárodní, ale spíš oblastní. I tak si jí nesmírně cením z několika důvodů. Tím prvním je genius loci Beethovena. Tam zajížděl ke knížeti „Lichnovskému“ a komponoval v těch místech, takže už jen tou lokalitou to má něco do sebe. I sama soutěž má svou hloubku. Za druhé jsem tam soutěžil ve věku, kdy jsem mohl být v nižší kategorii, ale šel jsem do té starší, a přesto se mi podařilo uspět. Bylo to pro mě obrovské povzbuzení do další práce. Jakési stvrzení mé dosavadní činnosti. Obecně o soutěžích, čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, nakolik vlastně jsou pouze jakési měřítko v rámci toho, co kdo umí jinak nebo jak kdo interpretuje.
Největší soutěže vám pomohou prorazit do světa, ale pořád to není jistota. Dnes je svět na sólovém poli natolik plný a agentur hodně. Snaží se získat mladé sólisty a okamžitě je prodávat a někteří z nich bohužel zapadli, neprosadili se natolik, nakolik to měli připraveno. V tomto ohledu vám soutěž nezaručí, že se z vás stane stoprocentní sólista, jako to bylo třeba před padesáti lety. Je to o tom nezakrnět a neustále na sobě pracovat. To, že vyjdete školu, neznamená, že jste hotoví a máte definitivně ve všem jasno, ale ono to je o celoživotním vzdělávání. Setkáváte s jinými lidmi, kteří vás inspirují a přivedou třeba k jinému názoru. Také tělo funguje po letech jinak, než to bylo třeba v patnácti letech, kdy klouby a šlachy jsou relativně neopotřebované. A samozžejmě je to o štěstí a správných lidech kolem.

V přeneseném slova smyslu jste uspěl i v rodinné houslové soutěži. Můžete přiblížit, jak to vlastně bylo s vašimi začátky?
V podstatě nejste daleko od pravdy. Můj otec Jiří Fišer je profesionální houslista – dlouhá léta působil jako primárius Doležalova kvarteta, předtím v Sukově komorním orchestru a nyní už přes patnáct let učí na Gymnáziu Jana Nerudy a na Pražské konzervatoři. Housle jsem měl doma tedy od malička. Vzhledem k tomu, že jsem asi projevil určité nadání a napodoboval jsem tátu na vařečky a klacky, tak se rodiče rozhodli mě dát mi do ruky pravé, byť malinké, housle. Ve čtyřech letech mě přivedli do LŠU a od té doby hraju a stále se učím. Podobně to měl i můj bratr Jakub, který je v současnosti primáriem Bennewitzova kvarteta.

Podle vás je to ukradené dětství nebo není?
Musím říct, že ne. Nebylo to tak, že by mě zavírali do pokoje, abych hrál a cvičil. Určitou míru dozoru jsem nad sebou měl, ale necítím, že bych neměl dětství. Rodiče mysleli na to, abych se vyžil i jinak. Když se zpětně ohlédnu, tak jsem o nic nepřišel, a je to tak v pořádku. Když dneska se koukám na své vrstevníky, kteří mají děti a chodí s nimi na desítky kroužků, tak si myslím, že spíš dnešní děti nemají normální dětství, aby měly dvě tři hodinky denně pro sebe a mohli si jít do parku jen tak zaběhat a zaskotačit, vylézt na strom a něco sami vytvořit. Těžko říct.

Vztah otec a syn, někdy to bývá vyhraněné, u vás je to umocněné hudebním nástrojem…
V dětství s námi táta cvičil, ne pravidelně, ale občas. Od určitého věku si nás už jen poslechl před koncertem nebo před soutěží, aby nám dal pár rad ze svého úhlu pohledu. Po určité době samozřejmě nastaly i názorové neshody. To je podle mě normální. Konfrontace je dobrá, pomáhá utvářet osobní umělecký pohled. Třeba po roce po dvou zjistíte, že to třeba není ono, že ten táta nebo někdo jiný vám říkal nějakou radu a mysleli to dobře. Přijdete na to, že na tom něco bude. Třeba to úplně nepřijmete, ale zkombinujete to s vaším pohledem. Obecně tříbení názorů, třeba i s kantorem, je velice zdravé. Nemám rád učení, kdy profesor nad vámi stojí a říká vám, že to musíte hrát tak a tak. Vztah mezi učitelem a žákem by měl být vždycky o dialogu. Učitel by měl podněcovat studentovo myšlení a ptát se ho, proč to tak hraje a chce hrát.

Můžete prozradit, když se sejdete při rodinných oslavách, jsou housle tabu nebo si s radostí zahrajete?
O muzice se spíš bavíme, než abychom si hráli. Každý toho máme docela dost. Bavíme se, komu se co podařilo, co nového a tak. Je fakt, že pár rodinných vystoupení jsme měli, nejen v oblasti vážné muziky. Rodiče se poznali ve folklórním souboru v Rokycanech. Lidová hudba u nás zněla hodně. Otec se zabýval i upravováním lidových písniček a zkomponoval i některá taneční pásma pro soubor Gaudeamus.

Může houslista usínat u vážné hudby?
Může, ale v mém případě je usínání horší. Daleko lépe usínám u mluveného slova, ale čím dál víc oceňuji ticho a to nejen při usínání.

Jan Fišer, koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia, patří mezi přední mladé české houslisty. Dokazují to i jeho četné úspěchy z mezinárodních soutěží. V roce 1996 se stal Laureátem a Absolutním vítězem Kocianovy mezinárodní houslové soutěže, ve stejném roce získal titul Laureáta v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga – obor duo a o rok později triumfoval v témž uskupení, tentokrát na mezinárodní soutěži Tribuna mladých hudebníků UNESCO, která se pořádala ve slovinské Lublani. V roce 1998 vyhrál mezinárodní houslovou soutěž o cenu Beethovenova Hradce, konanou v Hradci nad Moravicí a zároveň si odnesl cenu za nejlepší interpretaci 3. sonáty Bohuslava Martinů. V roce 1999 dostal „Davidoff Prix“, udílenou nejtalentovanějšímu mladému hudebníkovi v České Republice. Při této příležitosti vystoupil s mistrem Josefem Sukem v Bachově koncertu pro dvoje housle a pod mistrovým vedením zahrál koncert A dur W. A. Mozarta.
Jan Fišer spolupracuje s řadou orchestrů, největšího úspěchu se mu však dostalo při debutu s Pittsburgh Symphony Orchestra v září roku 2000, kdy přednesl Čajkovského houslový koncert. V roce 2002 rovněž debutoval a to na festivalu Pražské jaro za spolupráce Talichova komorního orchestru. Jako sólista se také představil na festivalech ve Švýcarsku ( Murten Classics ), ve Španělsku ( Pau Casals International Music Festival ) či USA ( Brevard Music Festival ).
Často také vystupuje na recitálových koncertech a to zejména s klavíristou Ivo Kahánkem, se kterým zároveň založil Trio Concertino, které v roce 2013 změnilo název na „Dvořákovo trio“. Tentou soubor (Ivo Kahánek, Jan Fišer, Tomáš Jamník) patří mezi nejlepší komorní soubory v České republice. V roce 2000 získal 2. cenu a cenu za nejlepší interpretaci Bergerettes B. Martinů na soutěži o cenu Beethovenova Hradce. V prosinci roku 2004 toto trio dosáhlo vítězství v soutěži Bohuslava Martinů, na jehož základě soubor vystoupil v prosinci 2005 v abonentním cyklu Českém spolku pro komorní hudbu. V prosinci roku 2006 bylo Dvořákovo trio přizváno k projektu Villa Musica Rheinland – Pfalz, na kterém vystoupilo s flétnistou Jean-Claude Gérardem a violistkou Eszter Haffner. V srpnu 2008 se Dvořákovo trio představilo v sólových partech trojkoncertu Alfreda Caselly na festivalu ve švýcarském Murtenu a v říjnu debutovalo ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy se uvedlo jako soubor, který získal cenu Čekého spolku pro komorní hudbu za rok 2007. Ještě téhož roku se předvedlo v rámci asijského turné v Bangkoku, Singapuru, Manile, Honk Kongu, a Šanghaji. V červenci roku 2010 soubor debutoval na festivalu Styriarte v rakouském Grazu. V říjnu roku 2013 vychází u firmy Supraphon debutové CD Dvořákova tria se skladbami od A. Dvořáka a B. Smetany.
Jan Fišer koncertoval kromě České Republiky také v Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku, Itálii, Francii, Polsku, Japonsku a Spojených Státech Amerických. Nahrává pro televizi i rozhlas a jako jeden z pěti laureátů se také podílel na CD „pocta Jaroslavu Kocianovi“ k výročí 40. ročníku Kocianovy mezinárodní houslové soutěže.
Kromě jeho “domovského” orchestru hostoval Jan Fišer jako koncertní mistr u BBC Symphony Orchestra, Bayerische Staatsphilharmonie - Bamberger Symphoniker, Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken - Kaiserslautern and Orquesta Clásica Santa Cecilia Madrid.
Své první houslové kroky začínal pod vedením H. Metelkové a později studoval na pražské konzervatoři u prof. Jaroslava Foltýna. V roce 2003 absolvoval ve třídě koncertního mistra Pittsburgh Symphony Orchestra, Andrése J. Cárdenese, na Carnegie Mellon University – School of Music, USA.
Hudební vzdělání rozšiřoval i na mnoha mistrovských kurzech v Semmeringu, Bonnu či proslulé Meadowmount School of Music (založené v roce 1944 prof. Ivanem Galamianem), kde studoval u Stephena B. Shippse. Účinkoval též na masterclassech vedených Pinchasem Zukermanem, Gilem Shahamem a Josephem Silversteinem.