Scéna.cz 

Ohlédnutí za Zlatou Prahou - 40 let souboru Ballet Hamburg

Organizátoři jubilejního padesátého ročníku mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha se svými "poctami" osobnostem složili tentokrát poklonu jedné z nejvýznačnějších současných institucí ve světě baletu - souboru Ballet Hamburg, který letos oslavuje své čtyřicátiny a který má také určitou vazbu na české prostředí skrze působení tanečníků a tanečnic českého původu.

První "pocta" patřila bratrům Bubeníčkům, kteří v Ballet Hamburg začali a rozvinuli svou hvězdnou kariéru (Otto je stále jeho členem).
Tématu se dotkl i zdánlivě nesouvisející pořad, v němž si producent Reiner Moritz zavzpomínal na Maurice Béjarta a na natáčení jeho famózní verze Svěcení jara. S Mauricem Béjartem totiž spolupracoval v osmdesátých letech v Bruselu John Neumeier, zakladatel Ballet Hamburg. Maurice Béjart dokonce prohlásil, když jej viděl tančit, že má dojem, že vidí na scéně sebe.
Poslední pocta patřila samotnému Johnu Neumeierovi (*1947), vedle něhož seděla bývalá tanečnice hamburského baletu Adéla Pollertová.
John Neumeier se svého "netanečního vystoupení" zhostil s profesionalitou vysokoškolského učitele a obohatil posluchače nejen ukázkami ze svých nejslavnějších děl ale i precizně formulovanými názory na umění a tanec.
Význačný choreograf amerického původu odhalil svůj "umělecký background" - k tanci se dostal oklikou přes malířství a film a tyto obory svým akcentem na vizualitu potom už napořád zasahovaly do jeho taneční tvorby a přístupu k tanci. Choreografii chápal jako "moving pictures" - obrazy v pohybu, a proto se také hodně zabýval tím, jak tanec převést do filmové podoby.
Svou taneční kariéru zahájil John Neumeier v Evropě. Po studiu v Dánsku a Anglii se stal tanečníkem v souboru Ballet Stuttgart u choreografa Johna Cranca a mezi lety 1969 až 1973 vedl balet ve Frankfurtu.
Současně s tvorbou na jevišti se pustil do úspěšného zachycování tanečních děl ve filmu. Pociťoval, že film mu umožňuje odstup od toho, co dělá a do čeho je normálně choreograf zcela ponořen. Zatímco představení skončí a nikdy již se v té určité podobě nebude opakovat, zachycuje film jeho esenci a hodnoty v reálném opakovatelném čase. Film také umožňuje udělat a vidět v detailu něco, co nelze na jevišti. Na druhé straně má ale i ta nejmodernější technika - ostrý obraz, možnosti studia - vůči živému představení nevýhodu určité distance, projevuje se zde jakási "coolness".
Své teze dokumentoval John Neumeier na příkladě svých stěžejním děl, k nimž patří např. taneční film Dáma s kaméliemi (1987), Smrt v Benátkách (2004) a Malá mořská víla (2011). Obě posledně jmenované inscenace ve filmové podobě byly k vidění na předešlých ročnících Zlaté Prahy.
John Neumeier přivedl za čtyřicet let svého vedení Ballet Hamburg na světovou špičku a vedle toho vytvořil celou řadu choreografií pro renomované soubory po celém světě.
Je záslužné, že dramaturgie Zlaté Prahy umožnila, aby se pražští milovníci tance setkali s tímto umělcem osobně.