Scéna.cz 

Hudební rozhledy 08/13

Pianista Karel Vrtiška (1990), držitel titulu magistra na Vysoké hudební škole v Norimberku, pokračuje v současné době na HAMU vmagisterském studiu u Martina Kasíka. Přes své mládí získal již celou řadu prestižních cen v nejrůznějších soutěžích včetně absolutního vítězství v soutěži Carl Czerny. Za sebou má rovněž řadu důležitých vystoupení, např. s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Paula Freemana ve Španělském sále a za řízení Libora Peška s týmž tělesem ve Dvořákově síni (2003). V roce 2007 absolvoval mistrovské kurzy Pinchase Zuckermana v kanadské Ottawě, kde veřejně vystoupil v Tabaret Hall a National Arts Centre. S Komorním orchestrem Pražských symfoniků si v roce 2012 zahrál Capriccio pro klavír Igora Stravinského a v témže roce vystoupil se samostatným recitálem v programu festivalu Pražské jaro. Letos v listopadu bude mít recitál v řadě Českého spolku pro komorní hudbu ve Dvořákově síni v abonentní řadě Hudební podvečery.

38. ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj rozezněl koncertní prostory Ostravy a dalších měst Moravskoslezského kraje ve dnech 20. 5.–11. 6. 2013. Bez jakýchkoli pochybností můžeme průběh festivalu hodnotit jako velký úspěch pořadatelů. Zdá se, že kromě Pražského jara v současné době neexistuje v naší republice festival vážné hudby srovnatelný svou úrovní a rozsahem. Přitom plné tři týdny probíhající Janáčkův máj nemůže zdaleka tolik spoléhat na genius loci prostředí (jako např. Smetanova Litomyšl nebo Český Krumlov), ale jen a jen na dramaturgickou nápaditost a uměleckou kvalitu programů. A to při zachování přístupnosti širokému okruhu posluchačů. Právě v této vyváženosti hledisek spočívá mimořádný kredit této prestižní severomoravské hudební přehlídky, která má již řadu let ohlas v celé republice i v zahraničí. Zejména je třeba ocenit trvalou pozornost veřejných městských a krajských institucí a samozřejmě řady dalších partnerů a sponzorů.

Když Franco Zeffirelli vsadil Pucciniho operu Tosca do dějových lokalit Říma a reálného času dne, večera a svítání, mohli jsme monumentální počin velkolepého divadelnictví sledovat v televizním přenosu (1992) a vnímat tu nádheru každý po svém. Někdo si plně uvědomil, jak Puccini dokonale, „realisticky“ časoval každé slovo, pohyb a reakce postav, na jiné působil mohutný chrám St. Andrea della Valle, luxus interiéru paláce Farnese, svítání nad Římem či Andělský hrad v brzkém ránu před popravou. Režisér Zeffirelli si tento svůj nápad nedal patentovat a vynalézaví operní tvůrci v polské Vratislavi se úspěšně inspirovali. Tentokrát od půli června, vždy od pátku do neděle, rozezněla Tosca v prvém jednání interiér kostela sv. Maří Magdaleny, večeře se Scarpiem se odehrála na scéně Vratislavské opery a věznici Andělského hradu simuloval dávný bastion Wzgórze Partyzantów, impozantní kaskádová kolonáda v centru, u níž díky reflektorům vůbec nevadilo, jak je oprýskaná.

Maria João Pires poprvé veřejně vystoupila, když jí byly čtyři roky, a již v sedmi letech se publiku představila provedením Mozartova koncertu. Dodnes patří, a to už od osmdesátých let, mezi jeho nejpovolanější interprety, a jsou autoři, kteří tvrdí, že pokud jde o Mozarta, je portugalská první dáma klavíru prostě nepřekonatelná a je jen velmi málo pianistů, kteří se jí mohou rovnat. Já tento názor mohu jen potvrdit, s tím, že bych uvedený superlativ rozšířil i na Chopina, a to i při vědomí toho, že tam už je konkurence daleko větší. Ale mezi tři největší chopinovské interprety naší doby bych ji zařadil bez váhání, vedle Polliniho a Zimermana. Rozhodujícím pro kariéru Pires, která se narodila v roce 1944 v Lisabonu, byl ale až rok 1970, kdy u příležitosti Beethovenova dvousetletého výročí vyhrála klavírní soutěž v Bruselu. To byl rozhodný impuls, který ji uvedl do mezinárodního povědomí a odstartoval její úspěšnou koncertní dráhu.