Scéna.cz 

Hudební rozhledy 03/13

Dirigent Lorin Maazel vystoupil v Praze naposled v roce 1970, a to na Pražském jaru s Rozhlasovým symfonickým orchestrem Západní Berlín, kterému tehdy šéfoval. Na programu tehdy byly dva koncerty, večer z Brahmse a večer z Beethovena, které prozradily zcela důvěrné spojení orchestru a dirigenta, k mohutnému vyklenutí velkých orchestrálních ploch stačily jen nejjemnější náznaky, oslnilo intenzivní soustředění na zvuk a zároveň přesně držený stavebný řád symfonie. Do Smetanovy síně se třiaosmdesátiletý Maestro vrací znova, opět se svým orchestrem, tentokrát s Mnichovskou filharmonií. Ta, jak víme, patří od dob Sergiu Celibidacheho k nejlepším a nejoriginálnějším orchestrům na světě. Také do Prahy – na Pražské jaro – přijede slavit své 120. výročí vzniku. Na místo šéfdirigenta nastoupil Maestro Maazel loni po Christianu Thielemannovi, čerstvá zpráva ohlásila už i Maazelova nástupce, v letech 2015 až 2020 jím bude Valery Gergiev.

Festival Opera 2013 nabídl patnáct představení třinácti operních souborů. V Praze od 3. 1. do 3. 2. předvedly domácí operní soubory kamenných divadel (vyjma brněnského) a také experimentální scény Ensemble Damian, Ensemble Opera Diversa, VCHOD a NOS nejlepší výběr ze svého repertoáru. Takřka vyprodaná představení hovoří jasně. Pražské operní publikum, ač zvyklé vyjíždět za operou do Vídně či Drážďan, přijalo nabídku oblastních divadel se zájmem. Opera žije navzdory dotačním propadům, navzdory kulturní politice, která evidentně nechápe, že tento pruh kulturního pole je u nás po staletí zvelebován jako nezbytná součást našich životů. Právě oblastním divadlům patří úcta a dík za to, že svou dělnou brázdu obdělávají s nasazením a nadšením. Umělecká úroveň představení hovoří jasně – tam, kde je kvalita uměleckého vedení, tam je kvalita inscenační a inter - pretační. A ta, doufám, míří napříště oproti letošní převažující klasice také k repertoárovým objevům.

Paul Hindemith, fenomenální představitel hudebního slohu Nová věcnost, tvořil díla silná jak výpovědí myšlenkovou, tak hudební. V případě opery Malíř Mathis je autor hudby současně autorem libreta, ve kterém řešil i vlastní problém práva umělce na svobodné vyjádření. Na pozadí selských válek protestantů a katolíků se tu vede zápas o poslání umělce, naplněný touhou po svobodě a spravedlnosti, a opera tak dala autorovi příležitost k monumentálnímu ztvárnění v době, kdy se v Berlíně dral k moci nacismus. Jejího nového nastudování v režii Keitha Warnera a scénou Johana Engelse se v Divadle Na Vídeňce ujal dirigent Bertrand de Billy, který naplňuje Hindemithovu představu téměř do důsledku. Vídeňští symfonikové tak dostali možnost předvést své umění ve všech nuancích a polohách. Hlavní role se ujal německý wagnerovský barytonista Wolfgang Koch, jemuž byl skvělým protipólem tenorista Kurt Streit v roli kardinála Albrechta. Ani ostatní sólisté však nezklamali.

Když v listopadu roku 2007 ohlásil rakouský pianista Alfred Brendel svůj úmysl ukončit během následujícího roku svou šedesátiletou koncertní činnost, želelo publikum celého světa odchodu jednoho z největších klavíristů 20. století. Sérii závěrečných koncertů, jimiž se loučil se svým věrným publikem, zakon čil sedmasedmdesátiletý pianista definitivně posledním vystoupením 18. 12. 2008 ve Vídni, kde přednesl za doprovodu Vídeňských filharmoniků řízených jeho přítelem sirem Charlesem Mackerrasem Mozartův Koncert Es dur, KV 271, Jeunehomme. Volba tohoto mladistvého díla, plného nezkrotné energie a fascinovaného hledání nových zvukových možností, jistě nebyla náhodná. Brendel v posledních letech často hovořil o tom, že mu tento koncert obzvláště přirostl k srdci. S Amerikou se rozloučil v Carnegie Hall 20. 2. 2008 recitálem z děl Haydna, Mozarta, Beethovena a Schuberta, a stejní autoři zazněli i při jeho loučení s pražským publikem o pár měsíců dříve.