Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ján Jackuliak: Muzikál je divadlo jako každé jiné

autor: archiv divadla

Herec Ján Jackuliak, rodák ze slovenského Lučence, se divadlu věnuje již od svých čtrnácti let. Prošel amatérským souborem, studiem konzervatoře v Košicích a posléze brněnskou JAMU, kde byla jeho pedagožkou Jana Janěková. Od roku 1998 hostoval v muzikálu Babylon v Městském divadle v Brně, aby zde v roce 2001 nastoupil do angažmá. Brno si podle svých slov zamiloval. Diváci mohou tohoto mladého, sympatického, nesmírně talentovaného, přitom však velice skromného a inteligentního herce znát z řady činoherních i muzikálových inscenací. V Městském divadle si zahrál např. v titulech Vlasy, Bouře, Zahrada divů, Kabaret, Švejk, Romance pro Křídlovku či Nana. Dále hostuje v brněnském Národním divadle nebo v bratislavské Aréně. Nejnověji pak uchvátil laickou veřejnost i kritiky bravurním ztvárněním Jidáše v legendární rockové opeře – Jesus Christ Superstar, která má za sebou úspěšné zahraniční turné a minulý týden se její premiéry dočkalo i brněnské publikum.

Postava Jidáše je jednou z hlavních rolí v tomto muzikálu. Kromě toho je jednou z nejdiskutovanějších postav lidstva vůbec. Jak Jidášovu osobu vnímáte vy?
Já jsem se tematikou Ježíše, Jidáše a celým tím obdobím velmi zaobíral, takže je mi velice blízké. Navíc čtu řadu nových knih, např. Šifra Mistra Leonarda, což je sice bestseller, ale něco pravdy v ní je, které vycházejí, čímž se moje myšlení obrací trochu jiným směrem. Jidáš bude vždycky v očích a mysli lidí jako člověk, který zradil Ježíše. Můj názor je však ten, že to udělal z lásky, aby ho zachránil. Oni byli největší kamarádi. Jidáš byl i pokladník v té „partě“ apoštolů. Viděl, že sláva Ježíšovi začíná přerůstat přes hlavu, tak ho chtěl zachránit a bohužel to dohnal příliš daleko.
A tak se to také snažím hrát - že to byli dva nejlepší kamarádi. V českém textu Jidáš zpívá: „Já vám kašlu na prachy, dáváte mi krvavé prachy.“ On si je nechce vzít, ale nakonec si je vezme, protože mu zazpívají: “ale budou dobré pro děti, pro sirotky“. Není to tedy tak, že by Jidáš zradil pro peníze: „zaplaťte a já zradím“. Ne, on ty peníze nechce.

Jesus Christ Superstar se hrál před deseti lety s velkou slávou v Praze. Viděl jste toto zpracování?
Dvakrát.

A inspirovalo vás v něčem?
Pro mě byl ten pražský muzikál obrovským zážitkem. Pokud jde například o hlasové typy, myslím, že obsazení bylo naprosto přesné, ale chyběl mi tam divadelní prožitek. Byl to pro mě skvělý koncert, ale postrádal jsem příběh. A to myslím, že my v našem muzikálu máme. Člověk může občas i uklouznout, odzpívat něco falešně, ale pokud si stojí za příběhem, ví, o čem zpívá, ví, o čem ten příběh je, o čem hraje, tak mu to diváci odpustí. To jsem zažil i v Praze, že někomu ujel tón (to se zkrátka stane), ale nejhorší je, když se někdo soustředí pouze na to, zda se zpívá čistě a uniká mu obsah. Já jsem zastáncem toho, že v muzikálu musí být každá postava odlišená jak typově, tak hlasově. A nejde o to, abych si člověka vybrali kvůli hlasu, ale proto, jaký je typ, nechť se s tím popere jak umí. Nemusíte být stoprocentně hlasově přesný, ale musíte být stoprocentně vnitřně pravdivý. Podotýkám, ovšem, že to jsou pouze moje názory.

Podle mě je současný stav muzikálu v Čechách velice smutný. Jak to vidí člověk z branže?
Já to, co se poslední dobou vyrábí, už ani nenazývám muzikálem, protože to s tímto žánrem podle mě nemá naprosto nic společného. Muzikál jsou pro mě například Vlasy tady v Městském divadle. Má to příběh, jsou tam situace. Není to pouze o tom, že vystoupí zpěvák, který něco odzpívá a „kompačka“ za něj odtančí číslo. Všichni, kteří se na nich podílejí, tvoří dohromady jeden celek, který se snaží divákům předat společný zážitek. Na pražských produkcích mě vadí, že je tam spousty velkých jmen. Ty něco odzpívají, všichni společně si zatleskají, nasednou do auta a odjedou do Tesca na nákupy. Chápu, že řada lidí pak muzikály začne odsuzovat.

Otázkou pro je, zda v Čechách vůbec umíme dělat muzikály…
Já myslím, že ano. Jen to nesmí být založené na tom, že produkce nadiktuje, kteří slavní s dobrým jménem si v tom zahrají a pak se začne teprve muzikál dělat.

Brněnský „Ježíš“ už má za sebou úspěšné turné po Evropě. Došlo při přezkušování jeho české verze k nějakým změnám v pojetí?
Je to kompletně přeobsazené, zůstal jsem pouze já a Robin Jícha, který hraje Ježíše. Kromě toho si myslím, že v české verzi je to více o herectví a o vztazích. Díky Bohu!

Říká se, že zpívat české texty je nesmírně těžké. Vy máte nyní možnost porovnat obě muzikálové verze. Potvrdíte mi to nebo to není pravda?
Zpívání v češtině je mnohem těžší, na tom se shodnou všichni, kteří v tom se mnou účinkují. Angličtina je na ty tóny a výšky napsaná. Navíc čeština je na zpěv skutečně velice náročný jazyk, to je pravda.

Příběh muzikálu vychází z Bible. Jste věřící?
Já věřím, že Ježíš byl obyčejný člověk, který měl ideu, vystihl dobu, v níž ji začal hlásat. A proto ho lidé uznávali. Ale myslím, že to došlo jinam, než sám původně chtěl. Mě od křesťanské víry jako takové odrazuje církev. Ta mi v dnešní době připomíná akciovou společnost. Já soudím, že každý musí mít Boha v sobě, věřit tomu, v co sám věřit chce. Člověk musí mít svoji víru. Velice mě mrzí, že dnes se lidé začínají ponejvíce obracet k materialismu a ztrácejí skutečné hodnoty. Měli by zvolnit životní tempo, najít si čas zastavit se a vychutnávat každý okamžik svého života a hlavně by se měli umět radovat z maličkostí.

Hrajete v činoherních inscenacích, přesto jste členem muzikálového souboru. Co je vám bližší?
Činohra. Přijde mi mnohem divadelnější. Muzikál se hodně blíží k show a do jisté míry ke komerčnosti. Tam lze ohromit zvukem, světlem, kostýmy, choreografií a dalšími nejrůznějšími efekty, které když se šikovně poskládají dohromady, tak z toho může vzejít dobré dílo. Ale v činohře, tam člověk neoklame, tam se musejí hrát situace, tam se musí vycházet od srdce. A to se mi líbí. Ovšem to není podstatné, protože divadlo, ať již je to muzikál, činohra či cokoliv jiného, musí především diváka oslovit. Musí ho donutit k zamyšlení. Proto se podle mě dělá, proto má smysl a proto mě baví. To ostatní je show a ta paří na Novu a ne do divadla.

Show - a co reality show, sledujete je?
Ne, a je mi smutno z toho, kam směřujeme. Pro mě tento druh zábavy je obyčejným voyeurstvím a děsí mě, kolik lidí uchvátil. Někde jsem četl, že od té doby, co tyto programy začaly „okupovat“ televizní stanice, tak do divadla začalo chodit až o 40% méně diváků - to je tragické.

Jaký druh relaxace volíte?
Rád čtu a poslouchám hudbu. Mám rád funky, latinu, když je nálada, tak jazz. Pro opravdoví odpočinek si pouštím Mozarta nebo Beethovena. Také se rád chodím dívat do divadla na zkoušky a představení. A to, i když v nich nehraji. Mně při tom nesmírně začíná pracovat fantazie a představivost.
Já bych se vůbec chtěl věnovat režii. Vložit do ní všechno, co v sobě nosím. Ale ještě je čas. Ještě jsem na to mladý, nepřipravený. Režie vyžaduje určité životní zkušenosti, ale chtěl bych režírovat.

Líbí se mi, že víte, co chcete, umíte si klást překážky a nebojíte se jít do rizika. Jako herec-režisér byste nebyl první…. Pojďte si „zarežírovat“ už nyní. Co byste v Ježíšovi udělal jinak?
Každý dělá divadlo, tak jak jej vidí. Pan Moša udělal podle mě inscenaci, která jde po textu, za což jsem velice vděčný. Jsou tam situace, vztahy a určitě to bude velice úspěšné představení. Navíc do souboru angažoval řadu mladých lidí, kteří jsou ochotni o věci diskutovat a na jeviště přinesou část sebe. Nesplňují pouze, co se jim řekne, a to si myslím, že je v té inscenaci hodně cítit a je to veliká výhoda. Já bych ale navíc kupříkladu celý muzikál posunul do 30. let minulého století.

Proč zrovna 30. léta?
Mně jsou nejblíž. Cítím je jako příjemnou dobu gentlemanů, která by nás mohla mnohému učit i dnes. Navíc mi nejvíce přibližují pojem toho, co Ježíš hlásal.

21.11.2005 23:11:23 Jaroslav Pokorný | rubrika - Rozhovory

TIP!