zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Martin Chodúr: Píšu písně většinou s jasnou vizí jejího užití…

Martin Chodúr

autor: Patrik Ratajský   

zvětšit obrázek

Zpěvák, skladatel, textař a multiinstrumentalista Martin Chodúr není naším čtenářům neznámý. Není divu, že se s ním setkáváme takřka po dvou letech, kdy se v jeho životě nahromadilo tolik významných desítkových číslic… Třicet let života, deset let od jeho vítězství v písňové soutěži. Psali jsme o něm v souvislosti s projekty Štefana Margity (např. album Mapa lásky), v rozhovoru Hanka Zagorová potvrzuje, že Martinova skladba Balada „Nebyla jednoduchá... Z hlediska kompozice nebyl problém, ale v textu má kličky. Když uděláte přízvuk nebo pauzičku někde jinde mezi slovy, pak už to nevyzní. Když jsem se tu písničku učila, bylo to trošku jako křížovka, ale moc krásná.“. Martin Chodúr na počest skladatele Karla Svobody zaranžoval jeho dvě skladby z německého televizního seriálu Pinokio a spojil ve jednu. K písni napsal i text s příznačným textem Pinokio.

Ve výčtu jeho hudebních počinů bychom mohli pokračovat. Vezměme to od roku 1989 až po současnost. Zeptali jsme se, zda má něco společného s Hamletem. Jaké budou jeho vánoční koncerty s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. Těšit se můžeme i na jeho narozeninový koncert 16. listopadu 2019 v Praze.

  • Patříte ke generaci narozené roku 1989 (např. herečka Tereza Voříšková, herec Patrik Děrgel, Karel Heřmánek ml., celá řada sportovců…). Vyrůstáte ve svobodné společnosti. Jak se nyní cítíte, jak tuto dobu vnímáte?
    Tuto dobu vnímám pozitivně. Svobody si velmi vážím už jen proto, že jako autor textů bych zcela jistě v režimu minulém narážel na zásahy cenzury, což by pro mně bylo zcela nepřijatelné. Nikdy bych nedokázal psát ve stylu sociálního realismu a navíc ještě pozitivně, pokud by mě někdo k tomu nutil. Myšlenku svobody slova vnímám opravdu silně. Na dnešní době mě mrzí, že lidé často nejsou schopni vyslechnout myšlenky jiných, které nejsou shodné s jejich vlastními. Nejsou schopni argumentovat a tak se snižují k vulgarismům. Spousta lidí neuznává žádné autority. Nevěří lékařům, vědcům, ekonomům… Zkrátka nikomu, kdo dané věci skutečně rozumí. Za to dezinformační weby mají u nich zelenou. Podávají totiž vidění světa černobíle a jednoduše. Já sám se snažím přistupovat ke všem názorům otevřeně, zpracovat informace, které dostávám, a svou inteligencí a vlastním svědomím dospět k vlastnímu, podloženému názoru. Poslechnu si rád jak názory pana kardinála Duky, tak pana profesora Halíka. Mě naopak velmi baví poslouchat dva inteligentní lidi debatovat o svých protichůdných názorech. Thomas Mann o tom prakticky napsal celou knížku (Čarovná Hora - jedna z mých oblíbených). No a to, že můžu mít legálně svůj vlastní názor, ať je jakýkoliv a ne jen pasivně příjímat názory ideologie, je pro mě jedna z hlavních hodnot svobodné společnosti. Spousta lidí s tím však bohužel neumí pracovat.
  • Můžete přiblížit, jak jste se dozvěděl o dění před rokem 1989? (bylo to ve škole, v rodině…)
    Těch informací je všude velká spousta. Každý, kdo minulý režim zažil, o něm většinou ochotně vypráví. Navíc se celkem aktivně zajímám o politické myšlenky. Je důležité si říct, že nikdo nedělá nic jenom proto, aby někomu škodil. Socialismus byla nevyhnutelná a v mnohém dobrá myšlenka, která reagovala na režimy, které rozhodně nebyly bez viny. Život za cara, ani za první republiky, nebyl rozhodně ideální. Ten rozdíl mezi opravdu bohatými a chudými byl například v carském Rusku tak drastický, že si to dnes ani neumíme představit. Stačí si přečíst Dostojevského. Socialismus tedy přinesl naději obyčejným lidem ve světě, kde pomalu ale jistě ustupovala tradiční víra v Boha. Surrealisté, jako Salvador Dalí, byli ze začátku velkými socialisty, protože v socialismu spatřovali tvůrčí svobodu nezatíženou minulostí. Je důležité studovat myšlenky, které se nepovedly, abychom se z nich mohli poučit do budoucna.
  • Kdy jste poznal, že hudba je ve Vašem životě ta správná víla, čarodějka, Váš osud…
    Hudba se mnou byla odjakživa. Vyrůstal jsem obklopený hudbou. Můj táta poslouchal hudbu každý den a s mámou jsme zase často zpívali. Hudba mě zvláštně lákala z mnoha složitých a mnohdy i protichůdných důvodů. Hudba je paradoxem, je podivně neuchopitelná a nejasná. Může být asociálně subjektivní, ale zároveň i velmi sociálně zábavná. Nikdy jsem nevyhledával velké kolektivy, ale lákalo mě postavit se před publikum a zpívat. Nerad hovořím o svých pocitech, ale ve svých písních často říkám své nejniternější obavy. Hudba má zvláštní moc nad námi lidmi. Přináší nám emoce, intelektuálně nás naplňuje, dodává nám energii, baví nás, děsí nás, znechucuje, uchvacuje… Joseph Conrad napsal, že slova jsou největším nepřítelem reality. Hudba je podle mně lidské realitě o něco blíže.
  • Jak se na hudbu díváte s odstupem třiceti životních let…
    Zase paradoxně. Z jedné strany jsem ji přestal brát tak vážně. Proto jsem v minulé otázce napsal, že je hudba blízko “lidské realitě”. Nikoliv blízko “realitě” jako takové. Nehledám v ní odpovědi na opravdu hluboké otázky. Z druhé strany ji však zase beru o dost vážněji. Když poslouchám nějaké album, tak vždy pozorně a do konce. Profesně se chci neustále zlepšovat a nespokojuji se jen s průměrem. Hudba pro mě přestala být jediným vzorem myšlení. Není mým cílem přijít s novým, neprobádaným hudebním světem, co jsem si představoval jako dítě. Hudba pro mě tedy asi ztratila část svého tajemství. Zajímá mě však více ten skutečně lidský rozměr. Co hudba způsobuje v každém z nás, a co asi donutilo napsat daného autora právě tu danou kompozici.
  • Nedá mi to – váš tříoktávový hlasový rozsah, to je dar od Boha, nebo trénink, nemáte pak zmatek, zda být ve výškách nebo hloubkách?
    Je to obojí. Hlas je složitý nástroj. Pokud hrajete na klavír, víte přesně která klapka je “c”, která “d”, atd… V lidském hlasu je to všechno poněkud abstraktní. Hlas se dělí na několik rejstříků a vy mezi nimi musíte umět perfektně přecházet. Kdybych byl klasickým operním zpěvákem, zcela jistě bych zpíval basbarytonové role. Moje hlasivky jsou totiž dlouhé a silné. Mám tedy velký rozsah do hloubky. Občas se mi stává, že zpívám nějaké hlasové cvičení a po chvíli zjistím, že jsem ho zpíval celé o oktávu níž. Takže zmatek v tom někdy opravdu bývá. Všechno je ale o cviku a tvrdé práci. Záleží však samozřejmě také na vrozených dispozicích, lidský hlas je totiž velmi složitý mechanismus, který navíc nevznikl přímo ke zpívání.
  • O komponování jsme se bavili při našem posledním setkání. Zajímalo by mě, nakolik je pro Vás náročné vystupování se symfonickým orchestrem. Přináší Vám to větší jistotu, máte za sebou větší počet hráčů, nebo naopak…?
    Asi bych rozdělil dvě věci. Jedna věc je zpívat s orchestrem doplněným o rytmiku (standardní “popová” rytmika je: bicí, basa, kytara, piano) a druhé věc je zpívat pouze se samotným symfonickým orchestrem. Pokud slyšíte bicí, které zcela jasně udávají rytmus, potom se zpívání příliš neliší od zpívání se samotnou kapelou. Pokud ovšem bicí nemáte, musíte poslouchat rytmus komplementárně rozložený do jednotlivých nástrojů orchestru. To je náročnější na hudební cítění, koncentraci i ladění. Musíte také daleko více reagovat na dirigenta. V mém symfonickém programu jsou zastoupené obě polohy. Každý takový koncert je pro mě krásnou výzvou. Když je však v sále i na pódiu dobrá, přátelská atmosféra, potom je to nepopsatelný, silný zážitek.
  • Jste ve věku, který se inscenačně přisuzuje roli Hamleta. Ve svých textech se hodně zamýšlíte nad láskou, Bohem (pokud můžeme být otevření – pozn.), životem vůbec. Sám jste šťastným otcem a partnerem. Měl byste odvahu roli Hamleta přijmout?
    Neměl. Herectví je pro mě úplně jiná disciplína než zpěv. Zahrát vnitřně rozervaného a pološíleného Hamleta bych nezvládl. Velmi však herce obdivuji. Je to řemeslo, které se musí také velmi pilně učit. Konkrétně Hamleta mám spojeného s inscenací BBC v provedení Dereka Jacobiho. Neuvěřitelný výkon. Shakespeare je navíc velmi specifický. Herec musí pracovat s otevřeností jeho interpretace a příliš se neklonit na jednu či druhou stranu. To Shakespeare nechává na divácích. Je Hamlet šílený, nebo ne? Je to zbabělec nebo ne? Otrávili Hamletova otce, nebo se zabil sám kvůli pomluvám? Všichni nakonec vlastně zemřou. Kdo půjde do pekla? Kdo do nebe? Kdo do očistce?
  • Co případně zhudebnit jeho slavný monolog?
    Ten monolog je samozřejmě krásný, ale mám pocit, že dneska je už z něj trošku klišé.”To be or not to be” znají snad úplně všichni. Možná ta část, kde Hamlet přemýšlí nad posmrtným životem. “To die, to sleep – to sleep, perchance to dream – ay, there's the rub, for in this sleep of death what dreams may come…” To je velmi silná myšlenka, která by mě téměř překonvertovala k víře.
  • Nebo složit vlastní skladbu na motivy Hamleta…
    No, Shakespeare se nedá zhudebnit. Dají se zhudebnit témata, ze kterých Shakespeare čerpal, příběhy… Ale ta skutečná esence Shakespeara, ta mnohovrstevnatost se v popové hudbě nedá vyjádřit. V klasické hudbě z části snad, ale v popové, tříminutové písničce to nevidím. Upřímně mě příběhy z Shakespeara příliš nezajímají. Pokud by téma Hamleta nezpracoval právě on, vůbec by mi ten příběh nic neříkal. To platí i o všech jeho dalších hrách. Důležitá jsou ta slova, obsah, vnitřní pocity postav, v tom je ta genialita. Monology Hamleta, Richarda III.,vztah Henryho k Falstaffovi, rozum oproti citu v Romeu a Julii atd.… Možná bych využil jen určitá slova, věty vypůjčené z kontextu, která pak písničce dodají hloubku.
  • Máte za sebou krom jiných vytvoření nové skladby Pinokio na základě předlohy Karla Svobody, předpokládám, že hovoříme o aranžování… Bylo pro toto třeba hodně velkou odvahu?
    V tomto jsem celkem odvážný. Když jsem přesvědčený, že to chci udělat a cítím, že je to správně, potom to jednoduše udělám. Systém mojí kompozice navíc velmi často pracuje s vypůjčováním vět nebo myšlenek z jiných děl a následné spojování do nových kontextů. Taková koláž. Proto mám tak rád Jamese Joyce, který byl jedním z nejextrémnějších zástupců této metody.
  • Když jsme u hudby a skladby, necháváte si nové songy raději pro sebe, sám je interpretujete, nebo je Vám jedno, pokud skladbu zpívá někdo z kolegů… V úvodu jsem zmínil např. skladbu Balada v interpretaci Hany Zagorové.
    Píšu písně většinou s jasnou vizí jejího užití. Píšu jinak a o jiných věcech, pokud je ta píseň psána pro jiného interpreta. Jinak budou lidé brát slova z mých úst, jinak z úst Hanky Zagorové. Proto mě baví psát pro jiné. Člověk na chvíli uteče sám před sebou :0). V poslední době jsem napsal i písničky pro Moniku Absolonovou a pro Daniela Hůlku.
  • Můžeme se těšit na Vaši novou desku? Případně jaké další projekty Vás po Vaší třicítce čekají?
    Pomalu ale jistě chystám zase své autorské album. Nesmírně se na něj těším. Několik nových písní zaznívá už teď, na mých koncertech k deseti letům na scéně a jsem rád, že na ně lidé reagují velmi pozitivně. Co jiného mě čeká, ukáže čas. Chtěl bych více koncertovat a snad se dostat i na letní hudební festivaly. O tom však rozhodují jiní.
  • Můžete přiblížit Váš narozeninový koncert 10 let na scéně, který se uskuteční 16. listopadu 2019 v pražském Divadle U Hasičů?
    10 let od chvíle, kdy jsem se v roce 2009 stal historicky prvním vítězem talentové soutěže Česko Slovensko hledá Superstar, mi neskutečně rychle uteklo. A tolik se toho během těchto let v mém životě událo. 9 let bydlím s mou přítelkyní Ivonkou na samém úpatí Lysé hory v překrásných Beskydech. 1. ledna roku 2016 se nám s Ivonkou narodil syn Martínek a díky němu jsme moc a moc šťastní. 24. listopadu letošního roku oslavím i své třicáté narozeniny. Vydal jsem 4 sólová alba - Let´s Celebrate, Manifest a Martin Chodúr 3. Ke všem písním na těchto albech jsem si sám napsal hudbu a texty. Čtvrté album Hallelujah (Vánoční písně a koledy) jsem loni nahrál za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava a s dirigentem Markem Prášilem a vydal je Supraphon. V novém koncertním programu nabízím nejen nejúspěšnější písně ze svých čtyř sólových alb, které si posluchači a diváci v mé interpretaci nejvíce oblíbili, ale i mé oblíbené písně zahraniční provenience. A taky prostřednictvím písní vzdám hold Karlu Svobodovi a Karlu Gottovi. O písni Pinokio jsme už mluvili. Mou asi nejoblíbenější písní z repertoáru Karla Gotta je Dívka z obrazu, kterou pro něho v roce 1974 napsali Petr Hapka a Zdeněk Rytíř. Nazpíval jsem ji Karlovi jako malý dárek k jeho 80. narozeninám. Bohužel ale nevím, zda se k němu dostala, zda ji slyšel. Všude, kde ji uvádím, má velký úspěch. S laskavým svolením Štefana Margity zazpívám i píseň Odyssea, kterou jsem mu na míru napsal na jeho loňské šansonové album Mapa lásky. Mým hostem bude skvělá operní sopranistka Lucie Silkenová a doprovodí nás má kapela MACH. Na koncertě v Praze, stejně jako na všech ostatních koncertech, poděkuji všem lidem, kteří mi věří, kteří mne podporují a kteří stále rádi poslouchají můj zpěv. Nikdy nezapomenu na to, odkud jsem vzešel a že mým údělem je zpěvem rozdávat radost z krásné hudby a ze života.
  • Za chvíli tu máme Vánoce, a s nimi opět Vaše tradiční koncerty s některou z filharmonií. Tentokrát s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně.
    Těmito koncerty navazuji na loňské Vánoční koncerty, kdy se mi s Radkou Fišarovou, s Karlovarským symfonickým orchestrem a s dirigentem Janem Kučerou podařilo vyprodat Velký sál karlovarského hotelu Thermal a s Komorní filharmonií Pardubice a s dirigentem Markem Štilcem do posledního místečka zaplnit pardubický Dům hudby. Uspěl jsem i v rodné Ostravě, kde se nám spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava a s dirigentem Markem Prášilem podařilo zaujmout publikum v po střechu plném ostravském Gongu. Už teď vím, že na dvou koncertech se zlínskou Filharmonií bude podvakrát plné i Kongresové centrum ve Zlíně. Dirigovat bude opět Marek Prášil a mým hostem bude operní a muzikálová sopranistka slovenského původu Patricia Janečková domestikovaná v Ostravě. Na vánoční repertoár jsem se rozhodl soustředit i proto, neboť vánoční koledy a písně zpívám i mému synovi Martínkovi. Je to už takový parťák. Prožívá období, kdy ho všechno zajímá a vidí věci, které my dospělí už nevidíme. Když třeba zpívá Pásli ovce valaši, má to pro něj nesmírně hluboký obsah. Je to pro něj jakýsi hudební vesmír. Ukázalo se, že je má rád a dokáže při jejich poslechu klidně sedět a pěkně poslouchat. Tedy pokud zrovna netančí po celém bytě! I díky němu jsem si uvědomil, že je třeba přijít s vánočním albem, což jsem loni udělal. Navodit jím třeba i celoročním skeptikům klid a sváteční pohodu. Koledy a vánoční písně jsou součástí naší společné kultury a je důležité, abychom je uchovali i pro další generace. Nikdo si ke koledám nezíská vztah, pokud je slyší jen ve škole, nebo v televizi. Slyšet je doopravdy, z úst svých rodičů, v té krásné atmosféře svátků, je nenahraditelné. Na album Hallelujah (Vánoční písně a koledy) jsem nazpíval nejslavnější a nejkrásnější vánoční písně a koledy. Věříme, že až se do těchto písní, posluchači zaposlouchají nejen při poslechu alba samotného, ale i na mých Vánočních koncertech, vzpomenou si na příběhy, které jsou s nimi neodmyslitelně spjaty. Je v nich poselství lásky a naděje, které potřebujeme nejen o Vánocích.

    www.martinchodur.cz

    4.11.2019 10:11:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •