zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kristián Pekar: Životy každého se rozevírají jako nůžky, už se nelze vrátit do výchozího bodu…

Kristián Pekar

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Muzikálový herec Kristián Pekar oslavil nedávno třicátiny. Setkali jsme se po představení muzikálu Poslední loď, kde alternuje s Dušanem Vitázkem v roli Gideona Fletchera. Pochází z Vyškova, vojenského města, a tak není divu, že jsme si povídali o vojně a vojácích. K muzikálovému herectví se dostal přes tanec, kde dobyl mnohá ocenění. Přiznal, že studia na JAMU byla náročná, v té době prý hodně pochyboval, co tam dělá… Dnes má za sebou úctyhodnou řadu rolí (přesně 37). Některé inscenace pocházejí od autorského tria Šotkovský, Štěpán a Slovák, např. Mendel aneb vzpoura hrášků, Bítls nebo Klapzubova jedenáctka… Po přípitku slivovicí (přímo od pana ředitele – pozn. red.), jak jinak v těchto končinách, jsme společně začali rozplétat herecké začátky, studia a role. Kristián odpovídal s nadšením, jasně dával najevo, že ho herectví a zvlášť v Městském divadle Brno baví, předávání emocí divákům považuje za dar… Začněme tedy od dob studií.

  • Před JAMU jsi studoval gymnázium. Předpokládám, že k herectví tě nasměrovala matematika, na tu se na uměleckých školách neklade důraz? Nebo se mýlím?
    Bylo to tak nějak ve druháku, kdy logaritmy a další rovnice pro mě o hodně neznámých, prostě to bylo blbé. Přiznám se, že gymnázium nebylo v mých představách od samého začátku.
  • Jako to myslíš?
    Chtěl jsem jít ve šlépějích bráchy, je o deset let starší, tehdy dělal stavební průmyslovku. Architektura a stavařina mě hodně fascinuje. Byl to tak trošku můj koníček, možná chvíli i cíl. Když byl bratr na průmyslovce v Prostějově, tak jsem mu hodně pomáhal. Dával mi výkresy, co měl rýsovat. Tehdy se všecko dělalo ručně, žádné CADY v počítači. Bavilo mě to, půdorysy domů, jednotlivá patra, řešení dispozic. Nějak jsem se v tom zhlédl, problém byla matematika a fyzika, to rozhodlo.
  • Pořád v tvém vyprávění není nic o nějaké umělecké činnosti. Kde se tedy vzalo herectví?
    Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím…
  • Role slepého a hluchého tě neminula v Evangeliu o Marii, k tomu se ale dostaneme…
    … Někdy v prváku na gymnáziu jsem začal tancovat latinské tance. A k umění mě vedli rodiče, hrál jsem od šesti let na klavír. Tanec a klavír jsem absolvoval pod vedením pedagogů, ostatní jsem si osvojoval jako samouk.
  • ??? .
    Všechno, co mě bavilo a přinášelo radost. Rád jsem vyprávěl vtipy. Nejdřív jsem je poslouchal, pak jsem bavil celou rodinu. A to bylo každou chvíli: „Pojď, zatancuj na stole… Něco nám ukaž…“ To jsem se hodně styděl, raději bych vyprávěl deset vtipů. Prostě jsem od malička dělal domácího baviče.
  • Pokud jsem to dobře pochopil, Vyškov, odkud pocházíš, je vojenské město.
    Určitě, také mám tátu důstojníka armády v hodnosti podplukovníka. Dokonce i manželka je bývalá důstojnice.
  • Tedy mimo umělecký obor.
    Myslím si, že to je tak dobře.
  • Omlouvám se za otázku, ale na vojně jsme museli mít oblečení srovnané do komínků…
    Dodnes si skládám věci do komínků. (Smích)
  • Pojďme k JAMU.
    Za to může tatínek. Léčil se v nemocnici a na pokoji s ním byl pán, který měl vazby ke Karlu Hegnerovi z Moravěnky. Bavili se o mně. Táta, že prý doma pořád „békám“. Bylo by prý dobré, kdyby si mě někdo poslechl a řek třeba, že nemám talent, abych už nezpíval.
  • … a pro tebe to dopadlo dobře?
    Karel řekl, že mám hlas dobrý, materiál že tam je, jen by se mi měl někdo věnovat. To sice táta slyšet nechtěl, ale co mohl dělat. Rok jsem potom chodil na zpěv k Magdě Honzákové – Vítkové. Následně se otevíral ročník muzikálového herectví. Dělal jsem přijímačky ve třeťáku…
  • Podobně jako tví kolegové Marco Salvadori a Andrea Zelová.
    Přesně tak, protože bych musel rok čekat. Postupně mi to začalo vrtat hlavou. Muzikálové herectví? To mám být jako herec? Nějak jsem si to nechtěl připustit.
  • Nakonec jsi to zkusil a s dobrým výsledkem.
    To sice ano, ale byla to dřina. Přišly chvíle, kdy jsem pochyboval, co tam vlastně dělám. Prvák na JAMU mi dal skutečně zabrat, do toho maturita. Tanec, to jsem tancoval třídu M ve standardu. Závody, trénink… Od osmi do sedmnácti jsem byl na JAMU v posluchárnách, pak trénink do devíti nebo do desíti. Doma jsem se učil na semestrální zkoušky a maturita. V polovině druháku jsem musel s tancem skončit, už to nešlo stihnout.
  • A nakonec angažmá v Městském divadle Brno, role v company, epizodní role, vzpomínám si, že jsi hrál v roce 2012 v Papežce…
    To je pravda. Postupně rolí přibývalo, normální divadelní proces.
  • Poslední Tvá práce s režisérem Mošou – muzikál Poslední loď, role Gideona Fletschera, alternuješ s Dušanem Vitázkem…
    Krásná a veliká role, mám to v sobě hodně obhájené. V roli jsem odjel z rodného města cca ve čtrnácti patnácti letech, kdy jsem měl jít do učení. Dneska je to normální, že ti nikdo nemluví do učení. Dnes má dítě své cíle, může odmítnout jít ve šlépějích rodičů. Dřív to bylo jiné. Byla tam nějaká komunita lidí, dědilo se řemeslo. Dělal to děda, táta, budeš to dělat také. Najednou se jeden z toho zažitého kola vymanil, to nebylo na denním pořádku.
  • Nakolik Tě Gideon obohatil?
    Pro mě je to obrovská zkušenost. Postavit se před člověka jako je Gideon, to byla opravdu herecká výzva. Snažím se do něj vcítit. Učinil ve svém věku velké rozhodnutí, úplně se oprostil od rodiny, od všeho blízkého, i své dívky, naprosto se stal soběstačný. Najednou se po letech vrátil do „díry“ odkud odešel. Před ním vyvstaly silné a náročné skutečnosti. Zemřel mu otec, a najednou zjistí, že je otcem dospělé dcery. V danou chvíli je to pro mě něco nepředstavitelného. Dokonce jsem se pídil po kamarádech, zda nezažili něco podobného. Nedovedu si představit, že máte svůj život, svůj svět, a najednou před vámi vyvstane něco tak silného. A co teď? Udělal jsem něco špatného, že jsem před sedmnácti lety odešel? Je to velmi dobře napsané.
  • „Kdybych přijel na pohřeb otce, tak to všichni budou brát jako podraz,“ říká Gideon v textu. Zachoval si svou tvář. Jak vlastně máme Gideona podle tebe vnímat? Je to grázl, je nevyzrálý?
    Jako padoucha ho nemohu hrát, to v žádném případě. To vnímání jeho postavy je na každém z nás. Naprosto jeho motivy jednání chápu, s tou rolí jsem už vnitřně ztotožněný. Neudělal nic špatného, jen se rozhodl postavit na vlastní nohy, poznat jiný svět, a při tom všem nevěděl, že je otcem dítěte. Žádal svou přítelkyni, aby s ním odjela. Zdůrazňuje, že musí odjet, nemohu tady zůstat. Tak to je, odjedeš a chceš zavolat, kde jsi, jak ti je… Říkáš si, zavolám zítra, za dva týdny, najednou je z toho rok, a nakonec se neozveš vůbec. Pořád si to v hlavě přebíráš. Už je ti to trapné se ozvat. Obě strany čekají, a ono nic. Najednou je všechno jiné, každý má svůj život, jiné myšlenky, starosti a radosti. Životy každého se rozevírají jako nůžky, už se nelze vrátit do výchozího bodu.
  • Celý příběh je o obrovském lidství, každá z postav tam dává obrovskou dávku obohacení…
    Gideona to nakoplo z domu, ale zase zpátky. Podobně jako on chce z domu odejít jeho dcera Ellen, a té říkám: „Stejně když odjedeš teď, a nevyřešíš si ty věci, co tady máš, tak stejně nikdy nebudeš v pohodě. Stejně nikde nebudeš celá.“
  • Jak s těmi postavami v sobě nakládáš? Trochu jsi už naznačil, že je házíš za hlavu…
    Záleží asi, jak mě co chytne za srdíčko. Házení za hlavu není tak přesné. Nejde si střádat všechno v sobě, to bych se z toho zbláznil, hlava to nebude pobírat. Musíš se umět od toho oprostit…

    www.mdb.cz

    13.5.2019 20:05:11 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •