Scéna.cz 

Legenda jménem Holmes

Původní muzikál Ondřeje Brzobohatého Legenda jménem Holmes představilo Hudební divadlo v Karlíně. Ondřej Brzobohatý vytvořil libreto, texty písní i hudbu, a nevynechal nic, co si správný muzikálový fanoušek žádá. Děj paralelně mapuje momenty ze života tvůrce legendárního detektiva Arthura Conana Doyla a jeho hrdinů Sherlocka Holmese, doktora Watsona, inspektora Lestrada a profesora Moriartyho. V příběhu tedy nechybí kontrast dobra a zla, trochu těžkopádný zákon, ani krásné osudové ženy.
Příběh je koncipován tak, že zrcadlové postavy ze „skutečného“ světa hrají stejní herci také ve fiktivním holmesovském příběhu. Autor si s legendou kolem slavného detektiva a jeho tvůrce doslova pohrál, a to ve všech aspektech.

Vezmeme-li samotný příběh, čerpá z reálných faktů: Arthur Conan Doyle po závratném úspěchu svého fiktivního geniálního detektiva učinil pokus zbavit se ho a začít psát něco jiného – což ovšem vydavatel ani čtenáři nechtěli vzít v úvahu. A tak nezbývalo, než ještě jednou – nedobrovolně - dát dohromady Holmese a jeho největšího protivníka Moriartyho, a zlikvidovat je současně. Ondřej Brzobohatý v příběhu zužitkoval veškerá klišé a známé historky a gagy všeho druhu, aby zde diváci našli vše, co si s holmesovskou legendou spojují. Dočkáme se tedy mj. dramaticky se přibližujícího vodopádu, kam oba sokové nakonec zahučí (v zadní projekci voda doslova vře), ale také rozmanitých kouzel – ať už jde o bleskurychlé převleky z jedné postavy do druhé přímo na scéně, mnohých příběhových odboček a drobných připomínek nejen z příběhů o Holmesovi, ale i dalších akčních hrdinech. Je sympatické, že scénická verze není jednoznačnou karikaturou slavného detektiva. Rozhodně není jen „zfetovaným magorem“, jak je dnes v některých verzích podáván. Je to sympatický mladý muž, jehož okázalé pohrdání ženami konvenuje s viktoriánskou dobou, i když dnes může provokovat. Na druhou stranu ale autor ukáže, že potká-li hrdina tu pravou, roztaje jako jakýkoli jiný muž. To se ostatně týká i jeho Doyla, jehož zatrpklost vůči ženám vyplývá spíše z nesmělosti (mimochodem, postava krásné a ušlechtilé Louise je inspirována skutečnou spisovatelovou partnerkou, kterou pokládal za „štěstí svého života“). Zdvojení postav Doyle-Holmes, doktor Watson- doktor Freud, nakladatel Cromwell – profesor Moriarty, Louise – Irena, tvoří jeden z nejzábavnějších prvků inscenace, jak pro diváky, tak pro herce. Stejně jako s paralelními příběhy si autor pohrál i s hudbou. Nabídl celou školu hudebních stylů a odkazů na rozmanité známé muzikály (od Mary Poppins, My Fair Lady přes Jekylla a Hydea až po Chicago, a nezapomněl ani na českou Adélu, která ještě nevečeřela). Muzikál funguje v duchu amerických příběhů, kde je v koktejlu namícháno pár autentických informací, propojených s fikcí, přidána hrst osvědčených postupů a klišé, jak v postavách, tak zápletkách, komické vsuvky a řemeslně zdárně provedená pěvecká a taneční čísla všeho druhu (připomínají velkorysé choreografie „starých dobrých časů muzikálu“, kdy scénu v energickém tanci zaplní osm tanečních dvojic), a k tomu kouzla a efekty všeho druhu, od živého psa převlečeného za pavouka, až po světelné ohňostrojové fontány. Troufám si říci, že takto pojatý muzikál má šanci překročit i české hranice – vzhledem k tomu, že fenomén Sherlocka Holmese je dnes žhavé zboží, a že režie Gabriela Barrea a choreografie Karen Sieber přesně rozumí tomu, co si muzikálový fanoušek žádá.

Pokud čeští premiéroví diváci měli nějaké námitky, týkaly se tříhodinové délky představení, a někdy až příliš zaumného propletence příběhu Arthura a Sherlocka. Rozhodně ale nebylo slyšet připomínky k obsazení, hereckým a pěveckým výkonům. Je třeba zdůraznit velmi dobrou volbu v tom, že do hlavních rolí byli obsazeni vesměs zpívající herci, takže zpěv byl podpořen i uvěřitelnou hereckou image. Vojtěch Dyk v hlavní dvojroli podal maximálně soustředěný výkon. Prokázal schopnost suverénně se proměňovat z jedné postavy do druhé, a během vteřin změnit nejen vizáž, ale proměnit i rytmus, gesta a mimiku postavy. V jeho případě se herectví, pohybová kultura (včetně náročných tanečních i soubojových choreografií) výborně propojovalo se zpěvem. Jeho pěvecké schopnosti jsou sice již mnohokrát prověřené, ale dvojrole Holmese-Doyla byla skutečně tvrdou výzvou. Během tří hodin, kdy prakticky nezmizí ze scény, vystřídal množství stylů – od rapu, přes operu, popík až po dokonalé jódlování. Marek Holý v roli doktora Watsona je v duchu role umírněnější, ale každopádně dobře svého „guru“ doplňuje jak po herecké, tak pěvecké stránce, včetně jemné nadsázky kombinující serióznost s komikou. Jan Sklenář v dvojroli ďábelského nakladatele a profesora Moriartyho možná až příliš tlačí na pilu v expresivitě výrazu. Nicméně, pro každého, kdo jej zná z jeho činoherních rolí, je jeho karlínské vystoupení překvapením, prozrazujícím dosud nevídanou škálu jeho hereckého a pěveckého rejstříku. Ivana Chýlková v komické roli paní Hudsonové nezklame, je to sladký dezert s překvapivou příchutí chilli. Dalším komickým prvkem je inspektor Lestrade Filipa Rajmonta, jehož výstupy zdárně balancují na hraně trapnosti a neodolatelnosti, stejně jako jeho zpěv. Příjemným překvapením je Anna Fialová, kterou jsem až dosud znala jako velmi talentovanou činoherní herečku. Na karlínské scéně dokázala, že ani v oblasti muzikálu se neztratí. Nevinná blondýnka Louisa i Sherlockova femme fatale Irene v jejím provedení jsou Doyleovi a Holmesovi Vojtěcha Dyka rovnocennými partnerkami.

Sečteno a podtrženo - Legenda jménem Holmes sice dosud není kultovním muzikálem, jak tvrdí reklamní slogan, ale pro muzikálové fanoušky by se jím mohla stát.

www.hdk.cz