Scéna.cz 

Její pastorkyňa: Tys, Bože, to věděl

Městské divadlo Brno uvádí činoherní adaptaci dramatu Gabriely Preissové JEJÍ PASTORKYŇA v režii Petra Gazdíka. Inscenace zaujme především svou schopností zbavit příběh nánosů folklorní ilustrativnosti a vrátit jej k jeho podstatě: k otázce lidského rozhodnutí, odpovědnosti a víry, která může být oporou i pastí. V roli Kostelničky Buryjovky se představila Alena Antalová, coby Jenůfa exceluje Kristýna Daňhelová, Laca ztvárnil Ondřej Studénka a Števu Marco Salvadori. Kdo je v tomto příběhu viníkem? Má zde ještě místo odpuštění? A kdo nakonec nese odpovědnost?

Text Gabriely Preissové vyrůstá z realistické tradice moravského venkova, ale zároveň v sobě nese silné sociální i duchovní napětí. Autorka nevytváří jen obraz komunity, ale analyzuje mechanismy jejího fungování: tlak kolektivu, význam cti a postavení, ale i hluboce zakořeněnou víru, která určuje hranice jednání.
Inscenace tyto vrstvy neaktualizuje násilně, ale nechává je přirozeně promlouvat. Právě v této zdrženlivosti se ukazuje její síla.
Drama Gabriely Preissové, poprvé uvedené roku 1890 v Národním divadle v Praze, se stalo jedním ze základních textů českého realistického divadla a svůj význam potvrdilo i pozdější operní adaptací Leoše Janáčka.

Svět, který určuje pravidla

Úvodní obraz s draním peří a zpěvem není folklorní dekorací, ale přesně vystavěnou sociální mapou. Tu doplňuje Stárek, který brousí nůž, Laco ořezává prut a Stařenka Buryjovka loupe jablka. Celek je nesen zpěvem děvčat, tancem chasy a bujarým veselím branců, které však nepůsobí jako idyla, ale jako součást pevně daného řádu. Právě zde se nenápadně projevuje i fenomén furianství – nikoli jako projev temperamentu, ale jako mechanismus společenské kontroly, obrana postavení a strach ze ztráty tváře.
Divák okamžitě chápe, kdo je kdo, jaké jsou vztahy a jak funguje hierarchie vesnice. Tento svět je přehledný, ale zároveň neúprosný – sociální rozdíly zde určují, kdo může být souzen a kdo omluven.

Režisér Petr Gazdík je ve svém výkladu pevný a soustředěný. Divákovi nabízí jasně čitelnou strukturu vztahů i hierarchie a dokáže přesně odhalit charakter i motivaci jednotlivých postav. Nebojí se jít ke kořenům jejich jednání – k přenášeným vzorcům hodnocení, k rodovým cejchům, které určují místo člověka v komunitě.
Citlivě a promyšleně pracuje s prostorem. Schodiště, které slouží jako zázemí pro sbor, není jen místem kolektivního soudu, ale zároveň evokuje tvrdost zdejšího života – dřinu spojenou s obděláváním půdy, s jejím dobýváním a udržováním. Pokud zde chce člověk obstát, nic není zadarmo.
Gazdík tuto realitu nesentimentalizuje. Ukazuje svět, v němž je každé místo vykoupeno prací, úsilím a vírou, která není jen útěchou, ale nezbytnou podmínkou přežití. Právě v této schopnosti spojit sociální, duchovní a existenciální rovinu spočívá síla jeho režijního přístupu.

Dominantním prvkem scénografie Emila Konečného je amfiteátrové schodiště, které vytváří nejen prostor, ale především význam. Vertikální uspořádání zdůrazňuje rozložení moci – nahoře stojí komunita, dole jednotlivec. Pohyb po schodech nese fyzickou stopu práce, dřiny a každodenní námahy. Nic zde není zadarmo.
Scéna však nefunguje staticky. Tentýž prostor se v průběhu inscenace proměňuje – z veřejného prostoru kolektivního tlaku, kde je jedinec vystaven neustálému pohledu vesnice, se stává intimní komora rozhodnutí. Právě zde se odehrává vnitřní zápas postav, zbavený vnějšího hluku, ale o to naléhavější.
V těchto chvílích získává prostor až sakrální charakter. Komora se proměňuje v modlitebnu, kde víra nepůsobí jako útěcha, ale jako poslední opěrný bod před činem. Mříž a uzavřenost prostoru zároveň podtrhují omezenost volby – rozhodnutí se rodí v sevření, nikoli ve svobodě.
Laťky na horizontu a světelný design pak dotvářejí proměnlivou krajinu, která není realistická, ale spíše vnitřní – prostor vědomí a svědomí. Světlo zde neplní dekorativní funkci, ale stává se dramaturgickým nástrojem: modeluje vztah mezi jednotlivcem a kolektivem, zvýrazňuje izolaci i přítomnost „dohledu“, který nemusí být vysloven.
Závěrečný obraz pak tuto práci se světlem dovádí k vrcholu. Otevřený prostor, siluety postav a osamocená Kostelnička nevytvářejí obraz vítězství ani katarze, ale spíše vyprázdnění po činu. Vesnice zde nesoudí hlasitě – stačí, že je přítomná.

Kostýmy Andrey a Adély Kučerových podporují ukotvení v tradičním prostředí, aniž by sklouzávaly k ilustrativnímu folkloru. Nejde o dekoraci, ale o přesně vystavěný systém znaků, který pomáhá číst postavy i jejich postavení ve společnosti.
Barevnost se drží při zemi – dominují tlumené odstíny hnědé, šedé, modré a zelené. Materiálově kostýmy evokují hrubší, každodenní textilie – plátno, tvídové struktury či kanafas – tedy látky spojené s prací, nikoli se slavností. I ve chvílích společenských rituálů zůstává přítomná jejich funkčnost a střídmost.
Výrazně je čitelný kontrast mezi jednotlivými postavami. Laco působí ve svém oděvu pevněji, ukotveněji – jeho kostým má větší strukturu i tíhu, což odpovídá jeho charakteru i vnitřní stabilitě. Oproti tomu Jenůfa se pohybuje v jemnějších, světlejších tónech, které podtrhují její zranitelnost a postupnou proměnu.
Števa nese ve svém kostýmu lehkost až nedbalost – jeho oděv nepůsobí zatíženě prací ani odpovědností, což přesně odpovídá jeho charakteru. Stařenka Buryjovka i Stárek jsou naopak pevně zakořeněni v řádu – jejich kostýmy působí uzavřeně, usedle, jako by byly součástí samotné struktury vesnice.
Při požehnání pak kostýmy všech tří postav – Laca, Kostelničky a Jenůfy – vytvářejí vyvážený, ale napjatý celek, v němž se protínají jejich osudy.
Zvláštní pozornost zasluhují samotné svatební obrazy. Kostelnička zde vystupuje v popředí jako figura, která sice stojí mimo akt, ale zároveň jej určuje. Kontrast mezi ní a Jenůfou je patrný nejen herecky, ale i kostýmem – mezi řádem a nadějí, mezi rozhodnutím a jeho důsledky.
Významný je i Lacův kostým, který signalizuje jeho posun – od pozorovatele k tomu, kdo přebírá odpovědnost.

Alena Antalová jako Kostelnička vytváří komplexní portrét ženy, která nese řád i jeho tíhu. Vystupuje v plné síle, pevná ve víře i ve svém přesvědčení. Pochází z dobře situovaného domu, avšak životní okolnosti – manžel, který propil a prohýřil rodinný majetek – ji přinutily postavit se na vlastní nohy. Její zkušenost s tzv. krosnařením, tedy podomním prodejem a obživou na hraně společenského postavení, se do jejího charakteru otiskla jako tvrdost i neústupnost.
Vychovává svou pěstounku v přísné morálce a odpovědnosti, protože sama ví, jak snadno lze o vše přijít. Právě proto je její čin o to děsivější. Antalová tuto vnitřní rozpornost ztvárňuje pravdivě a bez efektu, s přesným citem pro míru.
Kristýna Daňhelová jako Jenůfa zaujme svou vnitřní pravdivostí a zranitelností. Zpočátku působí jako naivní dívka, avšak s pevným základem víry a jasným vědomím vlastního postavení. Její zmatení mezi Števem a Lacem není jen milostným dilematem, ale střetem hodnot a očekávání. Mateřství ji proměňuje – ne skokově, ale v procesu, v němž se rodí odpovědnost i bolestné poznání důsledků vlastních činů. Ve scéně požehnání přijímá Laca jako pevný bod pro další život.
Ondřej Studénka jako Laca přináší lidskost a protiváhu k tvrdosti prostředí. Zpočátku působí tvrdě až neústupně, jeho pohled na spravedlnost je přímočarý a nekompromisní. Postupně však odhaluje svou schopnost přijmout a nést odpovědnost. V tomto ohledu připomíná postavu svatého Josefa – muže, který přijímá situaci, jež ho přesahuje. Studénka tuto proměnu vystihuje s jemností a vnitřní přesností.

Stařenka Buryjovka (Erika Kubálková), Stárek (Robert Rozsochatecký), Rychtář (Tomáš Sagher) i Rychtářka (Pavla Vitázková) dokáží i na menším prostoru vytvořit přesně čitelné postavy. Sagher jako Rychtář vystihuje napětí mezi osobní slabostí a úřední autoritou, zatímco Vitázková citlivě pracuje s mírou – její postava ví, kdy ustoupit a kdy nechat promluvit řád, který přesahuje soukromý prostor.
Celek působí herecky kompaktně a přesně, bez slabých míst a bez potřeby výrazových efektů.

Rozhodnutí, které nelze sdílet

Inscenace Její pastorkyňa Městského divadla Brno představuje ukotvenou minimalistickou interpretaci. „Tys, Bože, to věděl“ zde není modlitbou, ale pokusem sdílet vinu. Kostelnička není jen obětí tlaku vesnice – je jeho nositelkou. A přestože jedná v jeho rámci, rozhodnutí je její vlastní. Právě zde se inscenace dotýká jádra lidské existence: hranice mezi vlivem okolí a osobní odpovědností.
Zásadním momentem je akt odpuštění. Jenůfa, poznamenaná ztrátou dítěte – dítěte, které bylo v tehdejším kontextu vnímáno jako hříšné, protože se narodilo mimo manželství – dokáže pochopit motivaci Kostelničky. Tento moment není sentimentální. Je bolestný, ale zároveň osvobozující. Ukazuje, že i v prostředí tvrdého řádu existuje možnost překročit hranici odsudku.
Nic v tomto příběhu není černé ani bílé. Nejde o to, kdo má pravdu, ale o to, že každé rozhodnutí má svou cenu – a tu nelze přenést na nikoho jiného. „Tys, Bože, to věděl“ tak nezbavuje viny. Jen ji zviditelňuje. A právě v tom je síla této inscenace – nenechá diváka odejít s odpovědí, ale s otázkou, kterou si musí nést sám.

★★★★★

Gabriela Preissová: Její pastorkyňa
Režie Petr Gazdík; úprava Petr Gazdík a Klára Latzková; dramaturgie Klára Latzková; scéna Emil Konečný; kostýmy Andrea Kučerová, Adéla Kučerová; hudba Petr Gazdík a Tony Marko; pohybová spolupráce Hana Kratochvílová; světelná režie David Kachlík; zvuková režie Tomáš Křižovič; asistentka režie Eva Helbichová a produkce Zdeněk Helbich.
Osoby a obsazení: Kostelnička Buryjovka (Alena Antalová); Jenůfa (Kristýna Daňhelová); Stárenka Buryjovka (Erika Kubálková); Laca Klemeň (Andrej Studenka); Števa Buryja (Marco Salvadori); Stárek (Robert Rozsypal); Rychtář (Tomáš Sagher); Rychtářka (Pavla Vitázková); Karolka (Markéta Bílková nebo Petra Šimůnková); Selka (Martina Seveřinová) a Soused (Ondřej Komínek).
Městské divadlo Brno, činoherní scéna. Premiéra 11. dubna 2026

📘 www.mdb.cz