zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Martin Hilský: U Shakespeara si nevšímejte nepravděpodobností, ale hledejte pravdu…

Martin Hilský

autor: Viktor Kronbauer  

zvětšit obrázek

Každoročně je premiéra sezóny Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě uvedena profesorem
Martinem Hilským, jehož překlady Letní Shakespearovské slavnosti pravidelně využívají. Pan profesor v průběhu let pravidelně uvádí premiéru, aby divákům objasnil některé okolnosti napsání té či oné hry, upozornil na zajímavosti či bizarnosti spojené s tématem, postavami, prostředním či historickými souvislostmi. Nejinak to bylo i letos…

Je mi ctí, že Vás mohu přivítat na premiéře Slavností. Pro mě, stejně jako pro celou letní Prahu, je to vždycky veliká slavnost. Mým úkolem je, říci vám něco o hře Zimní pohádka. Ale ta hra vám to řekne sama… Pokusím se tedy o pár letmých poznámek. Jedná se o pozdní Shakespearovu hru, napsanou kolem roku 1610. Říká se jí romance. Do této skupiny patří Perikles, Cymbelín, Zimní pohádka a Bouře. Zajímavé je, že název romance se v Shakespearově době nepoužíval, byly to proto komedie. Editoři tištěných textů her v 18. století přišli, myslím, s dobrým nápadem, odlišit romance od komedií. Hlavní rozdíl je, že všechny sváteční komedie, tedy Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí a Večer tříkrálový – směřují ke svatbě. Všechny jsou to svatební komedie, a tak na konci musí být svatba, jak to předepisuje komediální konvence. Konce romancí jsou také šťastné, ale milenci už nehrají první roli, jak ji hráli v komediích. Vlastně jsou to rodinná dramata, protože tím šťastným koncem je setkání rodiny, manžela s manželkou, rodičů a dětí, což je u Shakespeara absolutní novum… V tragikomediích je typická podvojnost žánrů. V těch hrách jde vždycky o to, že na začátku se daná rodina vždy z vážných důvodů rozpadne, a na závěr hry se dá dohromady. Tím nejvyšším metafyzickým tématem je ODPUŠŤĚNÍ. Což je obrovské téma…

Další má poznámka se týká žárlivosti, které je výrazným tématem Zimní pohádky. Ovšem, když se řekne žárlivost a Shakespeare, tak všichni myslíme na Othella, a je to tak dobře. Je velký rozdíl mezi Othellem a Zimním pohádkou, kde není ani Jago, ani šátek, tzn. že tam není iniciátor žárlivosti, té pomluvy Jago, a není tam „předmět doličný“, jak říkají právníci, tedy šátek, který je v Othellovi podvržen. Shakespeare v Zimní pohádce dramatizuje emoci žárlivosti. Jde mu o ten stav, daleko méně už ho zajímá, co ho k tomu vedlo, i když by to bezpochyby uměl napsat. Ta žárlivost je paranoidní, jsou to doslova běsi žárlivosti. Nebyl by to Shakespeare, kdyby tam zároveň nebyl ten spodní tah… Prostě nemůžete redukovat Leonta, krále sicilského, jen na běsem posedlého žárlivce. Je to také člověk s jinými vlastnostmi. To k Shakespearovi a jeho tvorbě patří. Ono se snadno řekne žárlivost. Ale inspirace Shakespearova má své historické kořeny. V době Shakespearově byla královna Alžběta, dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. A Jindřich VIII. dal soudit svou vlastní ženu, ale za něj ji soud, který on inicioval, potrestal. Tak byla odsouzena za mnohonásobné cizoložství se čtyřmi vznešenými pány a za incest se svým vlastním bratrem. Třebaže ani jedno z těch obvinění nebylo dokázáno, byla popravena. Šla na ten špalek, když byly Alžbětě necelé tři roky. Později se stala královnou Anglie. Tato fakta jsou naprosto relevantní k Zimní pohádce. Je tam obrovské politikum v tom, že je tam scéna hrdelního soudu nad ženou, která je souzena veřejně. A ona se veřejně hájí. Myslete na to, co vás napadne při té archetypální scéně... Je to univerzální scéna s obrovským přesahem.

Další věc je, že se ta hra odehrává v Čechách. To je naprosto výjimečné. Slovo Čechy se neříkalo, Czech Republic tehdy nebyla. V Anglii se zásadně používal výraz Bohemia, což je krásné slovo. Myslím si, že proto se ve hře ocitly Čechy… že se to slovo Bohemia Shakespearovi líbilo a hodilo. Má dva významy – český, Bohemian King znamená český král, ale rovněž to znamená bohémský. Ty dva významy jsou ve hře přítomné. Kam se podíváte, tam je nějaký dvojsmysl, nějaká dvojznačnost… Taková kluzká shakespearovská plocha, to je myslím i fantastický i zajímavý problém hry. Navíc nás v této hře Shakespeare obdařil mořem, to je od něj nesmírně štědré. Nedal nám ho sám, nebyl to jeho nápad, i když to říkám nerad, ale měl to z pramenů: Bohemia existovala v alžbětinském povědomí, a je i v bezprostředních pramenech v Zimní pohádce Roberta Greena, která se nazývá Pandosto… (pozn. red. Pandosto: The Triumph of Time byla veršovaná romance publikovaná v roce 1588). Shakespeare převzal všechno z této knihy, jen to svým způsobem upravil. České pobřeží je geograficky nesmysl, ale není to neznalost. Empressa, emblém Václava IV., byla loď na rozbouřeném moři. To české pobřeží a moře rozbouřené. Tento emblém byl díky mnoha okolnostem znám i v Anglii. Samozřejmě Václav IV. nemyslel na geografii, ale na to, že Čechy byly ve své době zmítány společenskou, náboženskou i politickou bouří. Princip imaginace, který je u Shakespeara všudypřítomný, je i tady. Nevšímejte si nepravděpodobností u Shakespeara, ale hledejte pravdu, které tam vždycky je, i přes ty nepravděpodobnosti přítomna.

Poslední poznámka k inscenaci Pavla Kheka samotné. Začíná všechny své shakespearovské inscenace z řeči. Přiznám se, že je mi to nesmírně blízké, protože si myslím, že Shakespeare je divadlo řeči, a je třeba tím začít. Přehlédnout řeč, znamená přehlédnout Shakespeara. Dovolte mi takový obraz – obrazně řečeno, je tam mnoho postav: Král sicilský Leontes, královna Hermiona, jeho žena, český král, domnělý svůdce Hermiony, Perdita a celá řada dalších postav …. Ale je tam také ta univerzální hlavní postava, která je všude přítomna, Shakespearova řeč. A tu Pavel Khek dokáže akcentovat. Viděl jsem to na zkouškách třeba do půl páté do rána… Je to velká divadelní dřina, zároveň je tam režijní vedení k řeči a k postoji k řeči. Myslím, že herci, té Shakespearově řeči uvěřili, a dokážou ji dobře zprostředkovat.

8.7.2019 17:07:27 Josef Meszáros | rubrika - Festivaly