zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Snímek 51 v Celetné

Eva Elsnerová (Snímek 51)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Pod nenápadným názvem Snímek 51, který v české premiéře uvedlo Divadlo v Celetné, se skrývá poutavý příběh z vědeckého prostředí 50.let minulého století (pozn. je nazváno podle čísla snímku, kde byla patrná dvojšroubovitá struktura DNA). Prostřednictvím hry americké autorky Anny Ziegler nahlédneme do prostředí laboratoří, v nichž se zkoumalo tajemství DNA, a zároveň tu probíhaly závody o to, kdo dřív a kdo rychleji zaujme vědeckou veřejnost a získá nejvyšší ocenění, Nobelovu cenu. Hra byla s úspěchem uvedena v londýnském West Endu v roce 2015 a
Nicole Kidman získala za roli Rosalind Cenu Evening Standard za nejlepší herecký výkon)

Nyní tedy i čeští diváci mohou nahlédnout do doby jednoho z největších objevů, do doby, kdy emancipace zdaleka nebyla samozřejmostí. Naopak vyžadovalo to velký talent a zároveň umanutost, aby se žena dostala do vědeckého světa, který byl vždy pokládán za mužskou doménu. Nejen, že ve společnosti fungovaly silné předsudky vůči ženským schopnostem samostatného uvažování, ale existovaly také nepsané zákony, které průniku žen do vědeckých oborů bránily. Je tedy z dnešního hlediska vůbec div, že se Rosalind Franklinová (1920-1958) podařilo vystudovat biofyziku a biologii na prestižní Cambridgeské univerzitě a následně pak ve zdejších laboratořích bádat po struktuře a fungování DNA. I když to, co objevila, jí za života bylo zcizeno a při udělování Nobelovy ceny trojici vědců Crick, Watson a Wilkins nebyla vůbec zmíněna, jisté zásluhy na objevení struktury DNA jí byly přiznány až později, a do povědomí širší veřejnosti se dostává až nyní. Snad při své práci byla šťastna, i když každodenní práce se snímky a tedy vystavení ozařování jí patrně značně zkrátila život (zemřela na rakovinu v 38 letech). Ve hře, kde příběh Rosalind vidíme očima dnešní emancipované ženy, můžeme tedy sledovat až ukázkový případ mužského šovinismu, který nedovolil Rosalind prosadit se (pozn. v tomto případě to jiná vědkyně Marie Curie-Sklodowska měla jednodušší v tom, že našla podporu oddaného muže-vědce). Ve prospěch autorky je ovšem třeba říci, že Rosalind nikterak neidealizuje. Povahu Rosalind rozhodně nemaluje jako vstřícnou - spíše naopak, je viditelně „zaťatá“, vůči mužům až agresivně negativistická, odtažitá, nedůvěřivá a neochotná domluvit se s nikým. Ale právě tyto vlastnosti jí dovolují soustředit se na cíl, pracovat do úmoru, a doslova „nerozptylovat se životem“. Na druhou stranu, vědci – muži, kteří ji obklopují, vyznívají až jako lehkomyslní riskéři, kteří pracují systémem pokus-omyl. Nicméně, právě jejich fanfarónství nebo furiantství jim pomáhá celou záležitost nadlehčit, zpopularizovat a uvést tak v život. Když budeme bádat v historických análech vědy, právě takový přístup dělá vítěze (i s tím rizikem, že zveřejněné teze nejsou dosud dostatečně neprověřené a mohou se ukázat jako mylné). Hra tak svým způsobem konfrontuje nejen genderové vztahy ve společnosti doby 50. let, ale ukazují i principiální kontrast mužského a ženského myšlení a rozdílného systému práce.

V Divadle v Celetné tento typ hry není tak úplně nový (připomeňme zde uváděnou Frayanovu hru Kodaň o fiktivním rozhovoru fyziků Bohra a Heisenberga), a navzdory „nedivadelnosti“ se setkává u diváků s dobrým ohlasem. Také v tomto případě si inscenátoři vystačili s jednoduchou scénou laboratoře, uzavřené ve skleněném kvádru, zatímco rozhovory ostatních se odehrávají na předscéně či v hledišti. Jako by scéna Petry Krčmářové napovídala o prostorových (i vztahových) vztazích vůči divákům (zatímco Rosalind je divákům po celou dobu vzdálená, uzavřená ve skleněném prostoru, všichni muži se volně pohybují na dosah diváků, kde zároveň prezentují své modely DNA).
Režisér Filip Nuckolls do role Rosalind obsadil Evu Elsnerovou, která si suverénně navlékla image „modré punčochy“, vědkyně bez špetky sex-appelu a jakéhokoliv náznaku koketérie. Ve své roli dokáže být uvěřitelná a až nesnesitelná svou striktní odmítavostí vůči navázání jakýchkoli vztahů s okolím (diváka však ponechává v nejistotě, zda je to její skutečné přesvědčení nebo jen ochranná maska). Jedinou výjimkou je vstřícnost vůči americkému doktorandovi Donu Casparovi (Daniel Ondráček), který jí nejprve na dálku projeví profesní obdiv a posléze se na čas stane jejím spolupracovníkem (mezi řádky je tu naznačen další motiv spřízněnosti – když Caspar říká, že je Žid, ona poznamená: Tak to už jsme na Cambridge dva…). Dva muži, kteří přicházejí s Rosalind do kontaktu v laboratoři, ať je to její nadřízený Maurice Wilkins (Lukáš Jůza), či asistent Ray Gosling (Jan Zadražil), se sice snaží navázat s ní lidský kontakt, ale marně. Příkladem může být mj. Wilkinsův dárek, bonboniéra, který Roslaind odmítá a dá zřetelně najevo, že si přeje zůstat ve striktně pracovních vztazích. Dva vědci od konkurence Francis Crick Marka Němce a James Watson Matouše Rumla v sobě kumulují prvky až přehrávané mužské nadřazenosti, kombinované s až klukovským vytahováním a blbnutím, doprovázeným sexistickými komentáři na adresu Rosalind, ale i uštěpačnými poznámkami vůči konkurenčnímu týmu.
Samozřejmě, je třeba si uvědomit, že hra je fikcí, dovedně kombinující známá fakta s příběhem, který se snaží sdělit o svých hrdinech něco navíc. Chování postav je tedy do značné míry dáno, aniž by bylo nutno pátrat po konkrétnějších psychologických pohnutkách jednotlivců. Svým způsobem zachycuje pravděpodobné, modelové vztahy ve vědeckém prostředí, jehož přirozenou součástí je soutěživost. Díky tomuto příběhovému modelu, i mluvnému překladu Jitky Sloupové, se stává představení napínavým a pro diváka zajímavým zážitkem.

ww.divadlovceletne.cz

9.4.2018 18:04:03 Jana Soprová | rubrika - Recenze