zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Eva Novotná: … hledám řešení, asi jsem moc vrtavá

Herečka Eva Novotná

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Na divadelním jevišti se pohybuje herečka Eva Novotná již šestnáctým rokem. Nejvíce inscenací odehrála v Mahenově divadle, členkou souboru činohry Národního divadla v Brně byla od absolutoria s jednou přestávkou. Tehdy se začalo umělecké vedení vzdalovat od herců i diváků, a tak pro ni bylo řešením odejít na volnou nohu. Tehdy ji potkala krásná inscenace Po zkoušce v Divadle U Stolu, také ji oslovil umělecký šéf Ha-Divadla Marián Amsler, další dobrá zkušenost… V Městském divadle Zlín hrála Anežku v inscenaci Je třeba zabít Sekala. Prozradila nám, že v tomto období měla čas na seriály, točila Velmi křehké vztahy, Gympl, Kriminálku Anděl ad. Evu Novotnou jsem měl možnost vidět v jejích prvních rolích v brněnském Národním divadle, např. ve Snu noci svatojánském, i nejnověji jako Státní zástupkyni v české premiéře hry Teror. Při našem rozhovoru byla v odpovědích často skeptická. V tónu jejího hlasu bylo slyšet, že o hodně věcech pochybuje…

  • Mám pocit, že se možná hodně podceňujete…
    V roce 2004 jsem v Berlíně viděla pár představení. Nikdy nezapomenu na Emilii Galotti a Noru. Je to skoro čtrnáct let a viděla jsem něco, co doteď nedokážu zahrát a ani jsem neviděla od té doby představení, které by mně ten zážitek zatlačilo do pozadí. Není to úplně podceňování, spíš skepse. Protože mě, když někdo pochválí, tak se mi ta představení vybaví a já si říkám, no jo, no... Ale máte pravdu, sebevědomí mám nevalné, na tom pracuju.
  • Máte jako správná cérečka svůj kroj?
    Nikdy jsem v kroji nebyla. Můj brácha jo a mám s ním fotku a mám na hlavě aspoň klobouček s pérkem. Nepamatuju se, jestli jsem nechtěla nebo to tak nějak vyšlo, že jsem ho prostě neměla. Každopádně dceři nechala moje maminka kroj asi před dvěma lety ušít a Evička šla v průvodu v Nenkovicích, když byly hody. Musím říct, že mě to dojalo. Ale krojový typ asi nejsem.
  • Pokud vím, původně jste chtěla studovat nějaký humanitní obor…
    Studovala jsem na Klvaňově gymnáziu v Kyjově na humanitní větvi, takže se ani neočekávalo, že ze mě bude fyzik. Chtěla jsem studovat psychologii a sociologii. Ale hlavní motivací byl nakonec opravdu fakt, že chci dva měsíce prázdnin, takže učitelka nebo herečka. Nakonec z toho vyšlo divadlo. A to vlastně humanitní obor je, takže jsem spokojená.
  • Vzpomenete si, jaká byla reakce maminky, když jste doma oznámila, že Vás přijali na JAMU, obor činoherní herectví?
    „Nebudu tě živit, až budeš spát pod mostem.“ Ono to vlastně v překladu znamená: „Mám tě moc ráda a nerada bych, aby sis rozbila hubu.“ Dneska jsem zrovna odjížděla z Nenkovic, a maminka mi dala finanční příspěvek. Uvědomila jsem si, že mě pořád považuje za tu malou holku, která potřebuje ochranu a péči a to mě dojímá. A ač je mně čtyřicet, tak si o mojí finanční situaci myslí, to, co si myslí a myslí to opravdu dobře, a na to spaní pod mostem asi nezapomněla. Takže jsem jí neskonale vděčná a doufám, že jí to někdy splatím.
  • Prázdniny jsou určitě skvělé, otázka je, zda si nemusíme hledat nějakou brigádu…
    Zjistila jsem, že prázdniny neznamenají odjet k moři. Tak jako odjet k moři neznamená mít prázdniny. Pro mě je oddech vědomí, že nemusím hlídat čas. Prázdniny jsou, když je jedno, kdy vstanu, když Evička nemusí do školy, když se prostě nemusí plnit termíny. Uvědomila jsem si, že v Řecku už jsem byla mockrát, ale město, ve kterém žiju neznám ani trochu. Ono není vůbec špatné strávit léto v Brně. Toto „studentské město“ je o prázdninách prázdné. Vidím konečně kde je jaká pamětní deska nebo dlažební kostka, zjišťuju, že přehrada vypadá skvěle, že jsem ještě nebyla v brněnském podzemí. A samozřejmě je rozdíl, když natočíte seriál a jedete na dva měsíce k moři nebo nenatočíte a nejedete. Každopádně jsem na sobě zjistila, že když jsem točila, tak jsem pak ty peníze dávala paní na hlídání, zbytek jsem utratila a pak jsem si půjčila na daně, protože, kdo by si to odkládal, takže ve výsledku jsem točila proto, abych platila za to, že nejsem doma. Točit by měl člověk, když nemá nic lepšího na práci, anebo má volno, ale když už má člověk volno, měl by být asi se svojí rodinou... Tak teď nevím... Takže odpověď zní: Ano, já si brigádu musím hledat, pokud chci jet k moři.
  • Máte pro svou dceru připravenou podobnou repliku, jako měla Vaše maminka pro Vás?
    Evička rozhodně nechce být herečka. Pokud něco od divadla, tak výtvarnice nebo scénograf. Ale odpovědi se mění s věkem. Mně se rozhodně líbila její vize být farmářkou. Ona si vypracovává dokonalý scénář, takže mně jednou řekla: „Mami, až pojedeš za mnou na farmu a z lesa vyběhne kůň, zastav a jdi mě do toho lesa hledat, protože z toho koňa jsem spadla já.“ Ale samozřejmě, jestli bude chtít dělat i to, co mně se líbit nebude, nebudu jí rozhodně bránit. Uvidíme. Doma mě vidí nad texty, sleduje, jak řeším problémy, které vlastně nejsou reálné, jak se rozčiluju kvůli fiktivním postavám a inscenacím, které jednou stejně nebudou, a myslím, že jí to připadá směšné nebo přinejmenším zbytečné. Ale když jdu do divadla, vždycky mně fandí a říká, že to zvládnu.
  • Myslel jsem si, že je pravidlem, že režisér a dramaturg nabídnou nějaký výklad textu, řešení, režijní záměr, a Vy si to ukládáte do paměti…
    To oni samozřejmě většinou udělají, ale neznamená to nutně, že si vezmu text, odsouhlasím, co se řeklo, naučím se to a pak to budu chodit hrát, protože je to přece moje práce. Asi jsem moc vrtavá, ale pokládám za normální, že přemýšlím, jak by to a to šlo udělat tak a jinak, proč mám říkat to, co říkám, jestli to nejde říkat jinak. Prostě se děsím toho, že začnu brát toto povolání jako práci. Pro mě to znamená, že přestanu klást otázky. Až to nastane, vím, že nastává konec pro mě jako herečku.
  • Jeden z posledních textů, nad kterým jste seděla doma, a hloubala nad klíčem k dané postavě, byla role Státní zástupkyně v inscenaci Teror…
    Pan režisér mně dopřál ten luxus, že klíč k postavě přinesl on sám a mně se líbil, takže já jsem jen hloubala, jak ten jeho klíč co nejlépe naplnit.
  • To byla Vaše první spolupráce s Martinem Glaserem?
    Ano. Byla to krásná, čistá herecká práce. Pan Glaser mě oslovil jako režisér i jako člověk. A neříkám to opravdu proto, že je ředitelem. Způsob práce, komunikace s herci, diplomacie, bez zbytečných debat, žádné negativní emoce, neustálý úsměv, empatie, připravenost... Co víc si od režiséra přát. On byl pro mě už sám o sobě hnacím motorem, protože jsem si celé zkoušení představovala, jak řídí celé divadlo, do toho režíruje, určitě má problémy, ale nemluví o nich a usmívá se na nás, i když by nemusel a to mě nabíjelo. Jsem ráda, že jsem toho procesu byla součástí.
  • Role Státní zástupkyně…, okolí ji většinou vnímá negativně, byť zastupuje stát a chce jen spravedlivý trest…Jak se Vám do takovéto role šlo?
    Uviděla jsem na návrhu červený kostým a ulíznuté vlasy a přepadla mě obava, že budeme tvořit zlou ukřičenou dámu. Ale to mě přešlo hned, když pan režisér přinesl klíč. A v průběhu zkoušení jsem získala jistotu, že to se mnou režisér myslí dobře a plně jsem mu důvěřovala, že mě pohlídá v tom, aby nám postava neujela někam, kam oba nechceme. Myslím, že oba jsme postavu viděli stejně a chtěli jsme docílit toho, aby nebyla vnímána negativně, ale jednoduše řečeno jako paní, která dělá dobře svoji práci a položí za ni život.
  • … tedy ani komisní, ani úředně odměřenou?
    Prostě dáma, která věří tomu, co říká a proti sobě má někoho, komu svoji pravdu chce vysvětlit a zároveň chce pochopit i druhou stranu. Chránit se hysterie, odbourat ironii, nepoučovat, být pevná, to byly základní kameny postavy. Předkládat fakta a přitom neumořit diváka. Rozkmitat jeho myšlení, aby věci neviděl černobíle. A pokud je rozhodnutý o vině nebo nevině hned, pak udržet jeho pozornost až do konce a nahlodávat jeho jistotu, zda zvolil správně.
  • Určitou dobu jste strávila na volné noze. Jak na tu dobu vzpomínáte?
    Když jsem v Mahence dala výpověď, vím, že jsem v tu chvíli byla naprosto klidná. Měla jsem tak silný pocit vyprázdnění a neuspokojení stran tehdejšího vedení divadla, že jsem neřešila, co budu dělat. Mě vlastně znervóznělo až okolí, které jasně dávalo najevo, že je to těžké být na volné noze. Ale ono to nějak samo všechno přišlo. Ozval se Petr Veselý tehdy z Městského divadla Zlín, a nazkoušela jsem Kdo chce zabít Sekala, v tu dobu jsem měla rozezkoušenou inscenaci Po zkoušce v režii Ondřeje Elbela, oslovil mě Majo Amsler a najednou jsem byla v Ha-Divadle... Je pravda, že příjmy jsem počítala jinak a věděla jsem přesně, která hostovačka mně platí nájem, a která benzín. Rozhodně bylo dobré si vyzkoušet tento druh existence. A po návratu do Mahenky jsem se na spoustu problémů a protestů dívala jinak. Bylo to plodné období.
  • Prý Vás jeden protest potkal v Lysistratě. Můžete přiblížit, o co vlastně šlo?
    Nebudu mluvit za dámský soubor, ale já jsem měla problém se do půl pasu svléknout.
  • Můžete vůbec podobný požadavek odmítnout?
    Většinou než něco odmítnu, tak se ptám proč to má být tak, jak to má být a jaký to má celé smysl, prostě se vrtám. Pro mě je důležité, aby mě režisér přesvědčil o jeho záměru. Musím vědět, že to má hlavně v hlavě srovnané on. A pokud mu uvěřím, pak jsem schopná jeho požadavek splnit, i přesto, že si já myslím něco úplně jiného. A to se v tomto případě stalo.
  • Když porovnáme Teror a Lysistratu, tedy klasické téma proti současnému textu…
    V režii Martina Čičváka zas taková klasika Lysistrata nebyla, ale pokud jde o ta velká témata, která mě potkávala jako Preissová, Shakespeare, Moliére, pak musím říct, že už jsem si dlouho přála zahrát si něco "normálního". Ale není to ani tak problém tématu, jako postavy. Jednoduše zahrát si postavu, která nekřičí, nepláče, neběhá, netřese se. Třeba jen tak sedět na gauči a mluvit o čaji. V Teroru se sice o čaji nemluví, ale je to civil, je to současné, není to blankvers, takže přání se mi vyplnilo.
  • Do toho Vás potkalo komorní hraní v Hadivadle, v Divadle U Stolu, jak jste zmínila…
    To pro mě byla krásná zkušenost. Takový semknutý divadelní život uvnitř. Ten prostor je tak malý, že je nemožné nepotkat kolegy před představením. Herci sedí v jedné kuchyňce a diskutují nebo si spolu opakují texty. V Mahence se s kolegou většinou poprvé vidíte až na jevišti, když začne představení. A způsob hraní samozřejmě. Tady nejde jen o to, že je to menší divadlo, to je Reduta taky, ale je to opravdu specifický prostor. Všechno blízko a oči diváků, to mně dělalo zpočátku problém. Na velkém jevišti stojíte nad divákem, už to samo o sobě dodává jakousi jistotu, ale v Ha-Divadle jste v kotli pod divákem a on vidí naprosto všechno a vy vidíte, že on vás pozoruje. Jste vlastně součástí diváků a zabydlet se mezi nimi pro mě bylo něco naprosto nového. Výzva, jak se pokusit být přesvědčivá. Celá ta etapa v Ha-Di byla úžasná.
  • Může být herec introvert?
    Rozhodně. Možná je i přijatelnější pro režiséra, který nechce diskutovat. Neznamená to, že člověk, který nerad společnost není schopen pracovat mezi lidmi. Jen jinými prostředky dosahuje svých cílů, a neznamená to, že nemá prostředky k tomu, aby se postavil na jeviště a zahrál postavu. Ve výsledku to vlastně není tak úplně on, kdo stojí na jevišti. A vlastně herectví může být i skvělá forma terapie. Pak jen asi ten člověk jde domů a tam si v klidu sám se sebou rozebere, co to vlastně dělal, zatímco ti ostatní – extroverti - mají potřebu to rozebírat v baru.
  • Eva Novotná – životopis zde.
    Zadáno pro Národní divadlo Brno

    11.12.2017 15:12:49 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 12 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Asociace profesionálních divadel České republiky

    Časopis 12 - sekce

    HUDBA

    Thom Artway vyráží na klubové turné

    Thom Artway (Foto: Beáta Máthé)

    Český písničkář a hudebník Thom Artway představí své první česky zpívané album Trhám mraky na krátkém turné po celý článek

    další články...

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Hvězdy stříbrného plátna: Brad Pitt

    Brad Pitt

    Hvězdy stříbrného plátna: Brad Pitt
    Fanynky po něm šílí, jeho herectví zraje jako víno. Portrét nezaměnitel celý článek

    další články...