zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Janeta Benešová: Čas premiéry je čas pro poděkování

Janeta Benešová

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

V loňském roce se Janeta Benešová stala prozatímní ředitelkou mladoboleslavské scény. Osvědčila se, a tak byla letos ve funkci potvrzena. Patří ovšem dosud k lidem z oblasti divadla, o nichž se toho příliš neví. A tak se www.scena.cz za ní vypravila, aby divákům mladoboleslavské scény pomohla doplnit bílá místa… Díky dědečkovi Antonínu Samlerovi, inspicient Divadla na Vinohradech, byla v divadle jako doma už jako dítě. Měla možnost důkladně prolézat zákulisí – garderobu, maskérnu, rekvizitárnu, sklad kulis a kostýmů… A neminula ji ani setkání s herečkami a herci. Janeta Benešová přiznala, že její víkendové cesty do Prahy obsahovaly přesný divadelní plán, představení v pátek večer, v sobotu odpoledne a večer, i v neděli dopoledne… Po vystudování pedagogické fakulty v Ústí nad Labem se po pedagogické praxi stala ředitelkou Městského divadla v Děčíně, následně působila jako ředitelka MŠ na Praze 3. Vedle toho se zapojila do organizování obecně prospěšných aktivit jako Noc literatury, či celorepublikové soutěže hledání divadelních talentů Čtvrtlístek… Prozradila, že toto je vedle rodiny a divadla její třetí úvazek. Dozvěděli jsme se mj., jaký je podle ní rozdíl mezi vedením stagiony a repertoárového divadla. Jak si stojí ženy v čele divadel, kterých je čím dál více? A jak taková ředitelka vnímá inscenaci?

  • Kdy tě vlastně divadlo poprvé chytilo?
    První divadelní kroky si moc nepamatuji. Pravděpodobně díky dědečkovi Antonínu Samlerovi vedly do Divadla na Vinohradech. Následovala školní představení. Ale dědeček měl v tomto směru jistě největší vliv. Velice nenápadně, přirozeně odhalovanými tajemstvími mě do divadla lákal, ale vůbec do ničeho mě nenutil. Divadlo bylo součástí jeho života, a já jsem cítila, že chci do divadelní společnosti patřit také. Jako středoškolská studentka jsem začala jezdit do Prahy, a vždycky jsem měla připravený plán na pátek večer, sobotu odpoledne a večer, neděli dopoledne a odpoledne… Děčínskému divadlu jsem byla ovšem také věrná, vždycky nabízelo dost bohatý repertoár.
  • Předpokládám, že děda byl pro tebe důvěrným průvodcem zákulisí?
    Prožívala jsem s ním zmíněné odhalování tajemna. Vinohradská přestavení jsem z kukaně inspicienta znala všechna. V hledišti jsem toho moc nenaseděla. (smích) Po dlouhých letech, kdy jsem si tam byla půjčit kostým, tak jsem prostory vinohradského divadla znovu prošla. Pro mě se tam odehrával velmi bohatý život inspicientů. Parta kolem Antonína Samlera a Káji Hovorky držela pěkně pohromadě. Znala jsem všechny paní šatnářky a garderóbky, maskérky i rekvizitáře. Dědeček měl takový zvyk, že se s úctou každému klaněl, nadzvedával klobouk a líbal ruku. Myslela jsem si, že vzdává hold zejména slavným herečkám. Děda mi prozradil, že to sice ano, ale zrovna tahle paní byla šatnářka. Děda byl galantní ke všem dámám. Ať to byla Tonička Hegerlíková, Jiřinka Jirásková nebo kterákoli jiná dáma v divadle …
  • Vím, že velmi důkladně sleduješ divadelní scénu, zejména pražskou, ale i divadla v Pardubicích, Olomouci, Ostravě, Brně a občas i další. Vedle toho máš vztah k poezii. Kolik akcí vlastně organizuješ?
    Potřebovala bych tak tři úvazky předat někomu jinému. Jeden úvazek kromě rodiny je divadlo, druhý úvazek věnuji celorepublikové soutěži Čtvrtlístek na počest zesnulého herce a dabéra Rostislava Čtvrtlíka, v němž se hledají divadelní talenty v kategorii poezie a próza, či prezentaci divadelních textů. Noc literatury znám od prvopočátku, kdy ji iniciovala Jolana Součková z Českých center. I když Mladou Boleslav jsem před rokem důkladně neznala, pokud jde o respektování kulturních nabídek, takže ještě si nejsme nebyla jsem si úplně jista, nakolik jsou lidé schopni akceptovat něco nového, o čem nevědí příliš. Přesto jsem chtěla tento projekt přenést i do Mladé Boleslavi. A nakonec jsme do toho s dramaturgyní divadla Lenkou Smrčkovou šly. Při premiérové Noci literatury v Mladé Boleslavi se zapojilo na sto třicet diváků. Projekt nabídl nové možnosti. Zapojili jsme mladoboleslavské herce spolu s herci z Divadla na Vinohradech a vše se odehrávalo na krásných místech jako radnice, místní restaurace, hrad nebo škola, divadlo. Takže na poprvé to myslím bylo dost úspěšné. A protože jsem se podílela organizačně na realizaci téhož v Brandýse nad Labem, v podstatě práce na další úvazek. Ale stálo to za to. Baví mne vlastně nejvíce to, že se nejedná o klasickou produkci divadla, ale využití možností, které mi jsou nabízeny a jakési nenápadné prorůstání mimo divadlo, ať územě, mimo Mladou Boleslav, tak v podstatě žánrově do jiných sfér života. Je to takové nevinné lapání duší, zasévání semínek a dávání o sobě vědět.
  • Zmínila jsi tři úvazky, z toho jeden je pro tebe určitě rodina?
    A tu bych se chtěla soustředit nejvíce, ale nějak se mi to vymyká. Dvě nejstarší děti mi nějak utekly, v době, kdy byly malé, jsem byla v Městském divadle Děčín. Takže dobu šesti osmi let, kdy mámu potřebují nejvíc, jsem hodně trávila v divadle. Pak byla pauza, ale nakonec nejmladší Linda je v tom podobně jako její starší bráchové. Trošku cítím, že bych se rodině měla věnovat víc…
  • Zažila jsi stagionu a teď i repertoárové divadlo. Je v tom nějaký zásadní rozdíl?
    Divadlo v Děčíně, to byla v podstatě realizace mých snů. Mám přehled o představeních, která se uvádějí v divadlech v Praze a okolí. Stagiona je o tom, nabídnout divákovi jenom ten top produkt, co který se rodí jinde. Repertoárové divadlo je něco jiného, je to hlavně o koordinaci, souznění velikého kompaktního celku. U výběrového řízení se mě někdo z komise ptal, z čehož nejvíce čerpám z předchozích zaměstnání. Jednoznačně ze zkušeností ředitelky mateřské školy, což je rovněž příspěvková organizace, stejný model jako divadlo. V MŠ nemáš nikoho pod sebou, na koho bys mohl delegovat jakýkoli manažérský krok, pod který se musíš podepsat. Jednání s magistrátem ohledně rozpočtu, ohledně grantů, personalistiky, řízení, akcí směrem dovnitř či směrem k veřejnosti nebo jednání s partnerskými organizacemi. V MŠ není nikdo, kdo by převzal jakýkoli díl odpovědnosti. To byla pro mě obrovská průprava. Mladoboleslavské divadlo je tým spolehlivě pracujících profesionálů a šéfovat takovému organizmu je radost. Nicméně, odpovědnost za vše, co se uvnitř děje, co je realizováno, vychází směrem k veřejnosti, je opravdu veliká.
  • Ke spolupráci s Městským divadlem Mladá Boleslav jsi byla oslovena Petrem Mikeskou? Nastoupila jsi jako dramaturgyně s pověřením vedení divadla. Nebylo to riziko, vždyť výběrové řízení nebylo ještě vypsáno? Přece jen post ředitelky MŠ byla jistota?
    S jistotou to v Praze 3 nebylo tak jisté, naopak kopance jisté byly… Pracovala jsem jako ředitelka MŠ, kterou se radnice Prahy 3 rozhodla zrušit. Poměrně dlouho jsem v dobré víře ve spravedlnost tu školku zachraňovala spolu s rodiči dětí. Věřila jsem v rozumný selský rozum a léty podloženou tradici dané školky. Považovala jsem zrušení za absurdní. Radnice místo toho, aby se pyšnila školkou, která je schopna se postarat o postižené a nemocné děti, realizovala kroky, které vedly k její likvidaci. Dnes už školka nefunguje, ba dokonce ani nestojí. Pocítila jsem, že Praha 3 nestojí o takovou ředitelku, jako jsem já. Jsem bojovník, to vím. A obzvláště nelogické kroky politiků mne zlobí. Nepomohly petice, podpora rodičů, televize, Parlamentní listy, nic. Cítila jsem bezradnost vůči aroganci moci. Do této mé životní situace přišla nabídka z Mladé Boleslavi. Upřímně jsem nevěřila, že je vůbec něco takového možné. Radnice v Mladé Boleslavi mě vůbec neznala, takže po zkušenostech, které jsem si prožila, a byl to skutečně psychický nátlak, jsem nevěřila tomu, že by to mohlo někde fungovat jinak - pozitivně a kladným směrem k lidem. Je to překvapivé, ale v Mladé Boleslavi to zafungovalo. Dostala jsem příležitost. Statutární město Mladá Boleslav využilo svého práva pověřit mě funkcí na dobu určitou. Mezitím jsem se stala dramaturgyní divadla, a pak osobou pověřenou vedením a řízením. Byla jsem velmi ráda, že jsem se mohla v Mladé Boleslavi takto představit. V kulturní komisi, která mne později vybrala v řádném konkurzu, byli páni ředitelé z Opavy, Olomouce a Pardubic - pan Ilja Racek, Pavel Hekela a Petr Dohnal. A byla jsem tomu ráda. Prý jednohlasně! To potěší (Smích.).
  • Tvé entrée bylo velmi zajímavé… Projekt spojený s inscenací hry Mikve hovoří za vše.
    Pozvali jsme izraelskou autorku Hadar Galron. Nikdo tomu nevěřil, ale ona mé pozvání k nám přijala. V říjnu přistála na Letišti Václava Havla a poté dorazila i do Mladé Boleslavi. Na počátku stál nápad seznámit s tou zemí studenty. S odborníkem na Izrael Danielem Haslingerem jsme zrealizovali setkání se studenty, kdy se hovořilo o ekonomice, politice, geografii, o tom, kam se Izrael ubírá. Vzápětí probíhala výstava izraelské historie a tradic v muzeu. A také byla zahájena výstava Olgy Menzlové – Wintonovy vlaky (Sir Nicholas Winton – v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z Čech). Do Mladé Boleslavi přijely zachráněné děti. To byl pro nás všechny obrovský zážitek, a nevím, zda se něco takového dá opakovat. Projekt vyvrcholil studentskou soutěží, jak vnímají mladí multikulturní svět.
  • Pokud vím, ze setkání s Hadar Galron vyplynula další spolupráce?
    Autorka napsala další hru The Secret, a zeptala se nás, zda má svou hru nechat přeložit do angličtiny nebo do češtiny. Požádali jsme o překlad do češtiny a rovnou o zaslání do Mladé Boleslavi. (Smích.) Takže věříme, že česká premiéra bude u nás.
  • To všechno asi souvisí s tvou akčností, s tvým temperamentem, naturelem… Do čeho se zakousneš, tak to nepustíš. Zařadila ses mezi ženy ředitelky divadel, kterých je stále více…
    Jeden konkurz už jsem absolvovala do Divadla Pod Palmovkou. Při tomto výběrovém řízení jsem měla pocit, že jsem tak trochu za blondýnu, o kterou se moc nestojí. Když vypadáš jako blondýna, tak dle mého je nutné jednat. Byla jsem tam vystavena velmi nepříjemným okamžikům, kdy jsem musela prokázat, že jsem správně na daném místě. Nepovedlo se, což mne dodnes mrzí, jelikož Palmovka bývala mou srdeční záležitostí. Ale věci se dějí a přicházejí tak, jak se dít mají. Co se má stát, stane se.
  • Předpokládám, že další „zkoušky“ tě potkaly v běžném divadelním provozu?
    Jednou se nám v Boleslavi zasekl nákladní výtah. Zbývalo pár hodin do začátku představení. Skutečně se mi nechtělo předstupovat před diváky s oznámením, že z technických důvodů nemůžeme hrát. V zákulisí jsem trošku cítila takové to: „Teď se ukaž, blondýno…“ Byl to pravý čas na testování. Nakonec se vše zvládlo, v telefonu jsem měla číslo na správného člověka a ten nás navedl, jak můžeme výtah spustit. Povedlo se, odkráčela jsem středem do ředitelny.
    Kromě toho jsme zažívali velice těžké období, když neplánovaně odešli dva lidé z ekonomického postu. Pokud vám to dotyčný člověk oznámí 30. července v Mladé Boleslavi, kdy je celá Škodovka pryč, kdy se zavírají obchody, a nikdo ve městě není, je to opravdu obtížná situace. Těžko v srpnu seženete nového ekonoma a hlavní účetní. Víc času jsme neměla. Ale zvládlo se to. Snad to není úplně špatné, když je žena ve vedení. Má to i celou řadu výhod, hlavně při jednáních.
  • Divadlo na rozdíl od diváka znáš „od hůry až po pivnici“, jak se říká moravsky. Kde jsou pro tebe největší těžkosti?
    Pro mě je nejsložitější vnímat naše inscenace jako nezúčastněný divák. Když na tu inscenaci pohlížíš s tím, že víš, co za tím vším je při jejím zrodu, stáváš se neobjektivním, protože příliš vidíš do toho zákulisí.
  • Promiň, že tě přerušuji, ale bylo to u tebe někdy jinak?
    Dnes vím, kolik stála výprava, honoráře, a kolik v tom je energie, než se dojde k danému výsledku. Inscenátory znám osobně, někdy se mi svěřují se svými problémy. Pak vidíš zákulisí, co si nesou s sebou, co prožívají v osobním životě. Na všechny kolem inscenace pohlížíš úplně jinak. A musím smeknout, jak dokáží fungovat. Mně dělá trošku problém odstřihnout zákulisí a soustředit se jen na výstup, který z toho vzejde.
  • Co je na tom všem nejobtížnější?
    To, že dělám řadu věcí. Pokud si stanovím nějaký cíl, nějaké tempo a dílčí kroky, a všechno je výhradně na mně, tak si rychlost a tempo, jakým směřuju k danému cíli, určuju sama. V okamžiku, kdy je ovšem člověk závislý na nějakém soukolí a součinnosti několika lidí, a v divadle je to o velkém počtu lidí, tak už vše nemůžeš ovlivnit. Ale ovlivní to rychlost otáček ostatních koleček, a jak dobře do sebe zapadají. To vůbec není jednoduché. V Mladé Boleslavi nemáme dílny, řadu věcí nakupujeme u dodavatelů. Pokud se realizace týká našich zaměstnanců, tak to napojení je velice blízké. Vedoucí umělecko-technického provozu, vedoucí propagace, tam už všechno umíme. Tam, kde čekáme na dodávku zvenčí, kulisy, kostýmy, termín dodání vytištěných programů, tak už se počítají hodiny. O to větší radost je, když sleduješ starosti v průběhu zrodu inscenace, když se všechno podaří, a když na závěr diváci vstávají a děkují bouřlivým potleskem.
  • Máš nádherný dar uvést osobně premiéru. Asi škola tvého dědečka? Vystoupíš na jeviště, a všechny ty povinné výčty, komu poděkovat, koho přivítat, dokážeš říct s pokorou. Prozraď, jak to zvládáš, než vstoupíš na jevišti. Entrée premiéry…
    Mám ráda loga. Za každým logem vidím obrovský kus práce, ne jednoho člověka, ale týmu, co na naši prosbu nebo výzvu dokázal říct ano. Z naší strany je to určitý způsob poděkování všem, kteří svůj zisk dokážou rozdělit do kultury, sportu nebo na jinou charitativní akci, ať už je to z oboru automobilového, strojírenského nebo potravinářského. Tak by to mělo být. Jednání podniků, kde se daří vydělávat, a jsou ochotny přinášet podporu umění, považuju za šlechetné a ušlechtilé a hodné toho, abychom logo takovéto společnosti prezentovali. Proto si všech vážím. Za tím logem vidím všechny, kteří pomáhají divadlu. Čas premiéry je čas pro poděkování. Není to jen děkování partnerům, ale i divadelním tvůrcům, aktérům. Rozdávání zlomvazek v zákulisí, což si myslím, je velice hezká tradice.
  • Můžeš ve zkratce představit novou sezónu?
    Uzavřeli jsme sezónu odhalených masek, kdy jsme z Izraele (Mikve) cestovali do Anglie (Jak je důležité míti Filipa), pak do Berlína (Kabaret) a do Ruska (Maškaráda). V příští sezóně se obracíme k Shakespearovi, kdy se budeme věnovat jeho výročí, ale nejen tím, že bychom realizovali pouze Shakespeara. Budeme hledat jakési spojovací mostky k tomu, abychom uctili toto výročí, a tímto způsobem jsme se k oslavám připojili. Zahajujeme 21. října, kdy bude premiéra Krále Leara v režii Pavla Kheka, v hlavní roli Petr Bucháček.
  • Ten start do nové sezóny je opravdu zlomový, nová ředitelka a nový umělecký šéf…
    … tím se stává Petr Mikeska, dlouholetý člen divadla, velmi precizní a pečlivý, divadelník tělem i duší, oddaný Thálii. Moc se těším na spolupráci spolu s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou. V prosinci chystáme Shakespeara ve 120 minutách, po Novém roce to bude Krás(k)a na scéně a komedie Byl to skřivan. Sezónu ukončíme Garderobiérem.
  • Máš po konkurzu, začínají prázdniny, znamená to čas na rodinu a cestování?
    Zdá se, že s posledním představením stáhneme oponu a zavřeme divadlo. Není tomu tak, protože musíme reagovat na výsledky různých havarijních situací, revizí a kontrol, které pro nás znamenají, že se musí předělat jističe, rozvaděče, natřít jeviště a udělat řadu dalších věcí, na které v průběhu roku není čas. Toto vše je třeba udělat přes léto. Rozhodně budeme šperkovat divadlo, aby v září opět zářilo pro diváky.
  • A to už jsme zase v divadle. Co ty osobně?
    Mám jeden obrovský plán. Vloni jsem neměla vůbec žádnou dovolenou. Letos si snad splním svůj velký sen… Budu mít možnost přemýšlet, zabývat se vším ve svém nitru. Doma to nejde, v práci mám kolem sebe spoustu lidí. Takže si užívám samotu při cestě z Prahy do Mladé Boleslavi, ale už jsem ve fázi, kdy mně tyto hodiny samoty nestačí. Chystám se do Santiaga de Compostela na Svatojakubskou pouť. Ale samozřejmě si vyšetřím čas na rodinu, chalupu, ohýnky a hvězdy nad hlavou. Krásné léto i Tobě. Krásné léto i Vám.


  • www.mdmb.cz

    5.9.2016 09:09:06 Redakce | rubrika - Rozhovory