Lukáš Jůza: Nepravidelný herecký život je prostě zběsilý
autor: archiv
zvětšit obrázekS Lukášem Jůzou jsme se poprvé setkali před čtrnácti lety, kdy nastupoval do angažmá Středočeského divadla Kladno. O pár let později jsme seděli v šatně Divadla v Celetné a povídali si o Shakespearovi. Bylo totiž krátce po premiéře nezávislé letní inscenace Sen noci svatojánské, v níž hrál postavy Puka a Oberona zároveň. Naše aktuální setkání se pak uskutečnilo po repríze inscenace Mikulášovy patálie, což je příjemné divadelní hraní plné radostného humoru, který nabízí už sama knižní předloha. My se však sešli, abychom si povídali o postavě Otce Welshe, kterou v Divadle v Celetné ztvárnil v Osiřelém západu. Ten patří do tzv. cool dramatiky, tedy je z úplně jiného soudku.
Čas od našeho prvního setkání hodně přinesl i odnesl. Už přes deset let hraje Lukáš Jůza v Divadle v Celetné s divadelním spolkem Kašpar. Debutoval zde i jako režisér inscenací Baterka Miki (monodrama, ve kterém účinkuje Petr Lněnička). Na svém kontě má také knižní prvotinu Pohádky kejklíře Kiliána a jako autor spolupracuje s Českým rozhlasem. Vedle hraní v divadle účinkuje také ve filmu a televizi, nejnověji v seriálu Ulice. Jeho tvář vídáte i v televizní reklamě.
Ano. Text, který má oprávněně skvělou pověst. Byl jsem nesmírně rád, když mě Jakub Špalek nakonec obsadil do role Otce Welshe. Z počátku jsme totiž my, pánové, četli střídavě všechny mužské figury a upřímně si myslím, že Jakub si to rozvržení představoval jinak… Welsh má podle mého mnohem větší dramatický vývoj než postavy obou bratrů (hrají je Petr Lněnička a Matouš Ruml – pozn. red.) a já ho hraju skutečně takříkajíc z hloubi duše.
Mě obecně na herectví nejvíc baví ty výlety do jiných duševních krajin. Myšlení v postavě. Snažím se „žít myšlením“ dané postavy, nastavit si stejné vnitřní hodnoty. A úplně zpočátku pochopit, proč právě z daných vnitřních hodnot vychází. Jsou to pro mě dobrodružné výpravy do cizích vnitřních světů, otvírá a rozšiřuje mi to obzory. Dovídám se tak pořád víc o lidech. Ano, v případě Otec Welshe, katolického kněze, který pochybuje o víře a dospěje až k sebevraždě, ale paradoxně sebevraždě s poselstvím lásky a naděje, je to drásavé… Kdy jindy bych ale tohle zažil?
McDonagh je chytrý autor a ví, že ukazovat sebevraždu by bylo zbytečné, takže se naštěstí na jevišti nehraje, nedemonstruje. Ta je samozřejmě nejhorší! A ten rozžhavený plast? Welsh se v daný moment snaží zabránit tomu, aby jeden bratr druhého nezabil, což by se jinak zřejmě stalo. Ponoření rukou do vroucího pekáče je akt momentálního zoufalství, skutečné bezmoci. Když to nejde jinak, snaží se Welsh bratry zastavit devastační fyzickou akcí. Ale zcela v rámci svého vnitřního nastavení - nikoliv na nich, na sobě.
Další McDonaghem mistrovsky napsaný dialog. U nočního jezera. Je geniální, jak se postavy v této hře míjejí. Bratři nejsou schopni vyčíst pro sebe nic ze sdělení živého otce Welshe, otec Welsh pak vůbec nečte lásku a pochopení, které k němu drsná a křehká Girleen vysílá.
V něm je obsažené ono silné Welshovo poslání. Když Girleen odejde, tak jako otec Welsh odříkám celý ten neskutečně dlouhý dopis nad tmavou hladinou jezera zpaměti. Ono konečné poslání. Krátce před sebevraždou, v mém podání záměrně s neskutečným klidem a upřímnou vírou v to, co říkám. Vírou v lásku, která je v každém člověku, tedy i v bratrech Connorových. Nadějeplný dopis otce Welshe probouzející naději v druhých.
…Nevím. Hledám k němu cestu. Naše kultura samozřejmě vyrůstá z nějaké židovsko-křesťanské tradice a z toho se člověk nevymaní… Mně je na křesťanství blízká ta naděje, že spása je dosažitelná všem, že Bůh je všem otevřený, že i nedokonalý člověk u něj najde pochopení. Ale je tomu skutečně tak? Jak bych uvažoval, kdybych se narodil v Indii, v Arabských Emirátech nebo třeba na Haiti? Věřil bych v něco jiného. Takže se spíš ptám, jestli je Bůh jen lidská potřeba, protože různé civilizace a kultury na celém světě měly či mají své „víry“, anebo jestli je Bůh nezpochybnitelný fakt, jen si jej lidé po celém světě jinak pojmenovávají a přisuzují mu jiné vlastnosti, ale vlastně je jen jeden.
Píšu od dětství. Už jako malý jsem říkal, že budu spisovatel. Ne herec, spisovatel… Až potom bylo herec a bubeník… Co mě baví víc? V Sophiině volbě by asi vyhrálo psaní.
Ano, v roce 2012 mi vyšla dětská knížka Pohádky kejklíře Kiliána. To odstartovalo mou spolupráci s Českým rozhlasem. Oslovila mě dramaturgyně Zuzana Vojtíšková a vzniklo sedmidílné vyprávění pro Hajaju – Příběhy z lesa za Velkým kopcem. Vloni jsem pak konečně dokončil hodinovou dramatizaci jedné z pohádek v knížce obsažených. Asi před měsícem ji rozhlas natočil a podle předběžných zpráv by někdy na podzim pohádka O perle z koruny liščího krále měla být zařazena do vysílání.
Vypadá to, že píšu jen pohádky, ale to není pravda. Ve dvaceti, dvaceti pěti, podle mě není člověk schopný napsat román. Potřebujete životní zkušenosti. Mně je čerstvě třicet šest a myslím, že už je mám. No… mám v šuplíku hodně věcí, poznámek, črt, témat, které chci zpracovat. Ale nemám čas na to, abych si jen sedl a psal. Nepravidelný herecký život je prostě zběsilý. A já se potřebuju soustředit k jednomu cílovému bodu. Jo, a na pohádkách se člověk skvěle učí řemeslo…
Hahaha… Jako herec si nemůžu stěžovat, protože několik posledních let to neplatilo. V létě se už totiž běžně hraje. Hrajeme nejen v Celetné, ale tradičně také na hradu Kašperk. Do toho přijde sem tam nějaké natáčení a s rodinou čas trávit konečně taky musíte, protože kdy jindy… Letos to sice bude jinak, vím, že skutečně hraju až poslední tři srpnové dny a jinak ne, ale druhorozený potomek, kterému bude, když všechno dobře dopadne, o prázdninách měsíc až dva, mi asi čas na psaní vezme… Ale je pravda, že jsem domluvený, že pro rozhlas napíšu dalšího Hajaju.
Určitě. Už po premiéře Baterky Mikiho mi principál Jakub Špalek nabídl další režijní možnost. Jediné, v čem je zádrhel, že stále hledám text… Od té premiéry až doteď jsem byl, zaplaťpánbu, zahlcen prací. A taky se vyrovnával s novou životní situací a tím, kolik času mi sežere dítě. Sežere v uvozovkách, protože to je zas něco jiného, nové životní bohatství. Ovšem dlouho už se vymlouvat nemůžu… Hledám, čtu, čtu, něco už mám v merku a do konce prázdnin by o tom titulu mělo být jasno.
Ono to bude vypadat jako fráze, ale já v Kašparu hraju skutečně rád ve všem. Ovšem na ten pomyslný stupínek vítězů pro mě vedle otce Welshe v Osiřelém západu patří určitě Lopachin ve Višňovém sadu. Ten režíroval Filip Nukolls, umělecký šéf ústeckého Činoheráku, mimochodem můj ročníkový spolužák z DAMU. A do třetice nejde nezmínit inscenaci Běsi.
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
HUDBA
NO NAME album, turné, přidaný koncert a nový klip!
Kapela NO NAME představuje nový klip k singlu Ak nejde o všetko, ve kterém vytvořila fascinující iluzi. Ve fut celý článek
OPERA/ TANEC
Obnovená krása divadelních kostýmů Smetanových oper
K 200. výročí narození geniálního hudebního skladatele Bedřicha Smetany otevřelo Národní muzeum ve svém Muzeu celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Velikonoční víra tipy
Velkopáteční bohoslužba
Přímý přenos liturgické slavnosti z Farního sboru Českobratrské církve evangelické celý článek